Kronika půlnoci

18. Maskovaný cizinec

Opět jsem se moc nevyspala kvůli těm hrozným vzpomínkám na Krále stínů, ale stejně jsem ráno vstala před úsvitem a vydala se za Julianem do jeho domu. Když jsem tam přišla spal ve stoje zatímco v ruce držel misku s bylinami. Opatrně jsem ho chytila za ramena, abych ho neprobudila a dovedla jsem ho k jeho posteli. Musel být vzhůru celou noc a tak jsem se rozhodla zužitkovat co mě naučil o léčení zatímco on spal ve své posteli za závěsem. Julian nerad bydlel sám, ale tady mu nic jiného nezbylo. Jeho hospodyně a bylinkářka zůstala doma v Zesayu a on tady byl sám, teda... měl nás, ale to bylo něco jiného. 

 Postarala jsem se o Wendiga jak nejlépe jsem dokázala. Horečku neměl, rány byli zašité a hojily se, takže stačilo pouze vyměnit obvazy. Julian se postaral i o jeho klidný spánek odvarem z heřmánku a bolehlavu, takže mi to moc práce nedalo. Jen jsem se posadila ke stolu a sledovala Julianova havrana jak poskakuje sem a tam po parapetu.

Najednou se ovšem přiřítil Julian. Ještě zmatený spánkem a rozhlížel se kolem. ,,Co se to děje?!" 

,,Klid, Juliane," stoupla jsem si a položila jsem mu ruku na rameno ,,já jsem tě odvedla do postele, protožes byl vyčerpaný a dlouho bys nevydržel na nohou. O Wendiga jsem se postarala, takže nemusíš mít strach." Ukázala jsem na spícího zloděje. Vše jsem mu vysvětlila a to už byl v klidu a při smyslech. Promluvili jsem si o všem a já mu poděkovala za to, že přemluvil Mi'ka, aby promluvil s Miranem. Dokonce se i nabídl, že to Dranovi řekne, ale já odmítla. Musela jsem mu to říct sama. Nakonec to ovšem nebylo zase tak těžké když jsem našla Drana v jejich sídle líbal se s jednou informátorkou. Sice chvíli naléhal, ale potom co jsem mu slíbila že budeme přátelé a spojenci souhlasil. Miloval mě a já ho měla ráda jako přítele, oba jsem se shodli že nám bude lépe s někým jiným. Moji bratři byli rádi když mě zase viděli s Miranem a Julian také. Když jsme ovšem spolu večer zašli do hospody narazila jsem na něco velmi zvláštního...

 Stála jsem u baru a mluvila s hospodským. Byl to milý muž s hnědým plnovousem a delšími vlasy, byl starý možná jako mistr Zlatých nožů... takže kolem 50 let. Byl velmi hovorný a rád si povídal s námi zloději, ale královské vojáky rád neměl. Zrovna jsem mu říkala něco o špatném placení obchodníků za řekou když do mě někdo vrazil.

,,Hej!" Okřikla jsem ožralého námořníka, který se potácel ze strany na stranu. Musel se přidržet židle když se na mě podíval. ,,Dávej bacha!" 

,,Ty si dávej bacha, květinko," zavrčel podrážděně. Měl silný jižanský přízvuk.

,,Dej si bacha na jazyk nebo ti ho vyříznu!" Byl o několik stop větší než já a byl naprosto jiná váha. V boji s ním bych využila mrštnost a jeho současný stav, ale ty svaly zřejmě nebyli jen pro parádu. Klouby měl zarudlé od rvaček a měl i mnoho jizev. 

,,Zkus to, maličká," narovnal se. V tu chvíli ho někdo popadl za vlasy a límec. Stáhl mu vlasy dozadu a já zahlédla jak mu zpod klobouku něco blýsklo.

,,Takhle se s dámou nemluví," řekl zastřený mužský hlas ,,teď vypadni!" Odhodil ho stranou jako kus klacku. Námořník převrhl jeden ze stolů a pak utekl. Muž jež mě chránil se narovnal. Měl černý plášť zpod kterého koukala část zbroje, třírohý kožený klobouk, šátek a masku zpod které mu nebyly vidět ani oči. ,,Jsi v pořádku?" Zeptal se a ruce v rukavicích schoval pod plášť. 

,,Nic mi není, ale díky," poděkovala jsem mu zdvořile. Posadil se k pultu vedle mě. Byl vysoký zhruba jako Mi'kail a vůně, která mě v tu chvíli obklopila mi byla povědomá. Sladká vůně cypřiše a kouře, ale ne obyčejného, takový kouř jsem cítila pouze když se kuje železo v kovárně.... a ještě něco. Jakoby vůně ledu, vím, že led nemá specifickou vůni, ale měla jsem pocit jako bych ho cítila. 

,,Slyšel jsem tě mluvit, je to složitý jazyk," pochválil mě. Sám mluvil s lehkým přízvukem který jsem ovšem nikdy neslyšela. 

,,Díky, není tak těžké se to naučit." 

,,Nejsi odtud," vydedukoval. 

Opřela jsem se o pult a podívala se na něj. ,,Jak to víš? Třeba jsem." 

,,Rod Navarea ve městě není běžný, navíc tvá barva vlasů a očí sem nezapadá. Podle mého jsi ze severu, Wenor." 

,,Jak to víš?" 

,,Hádám," pokrčil rameny a obrátil hlavu ke mě. ,,Mnoho zlodějů od Rebelů se zde nezdržuje." Viděl můj nárameník a já se na něj usmála. Byl velmi bystrý, ale to já taky. 

,,Taky nejsi odtud. Tvůj přízvuk je pěkně zakrývaný, ale předstíraný," podotkla jsem a napila se ze sklenice červeného vína. Tak nějak jsem tušila, že se usmívá.

Pohnul rameny a více si do čela přitáhl klobouk. ,,Prokoukla jsi mě," uznal a pak se podíval na Juliana, který přicházel. ,,Doktore," pozdravil s kývnutím. Měla jsem pocit, že jsem v Julianových očích viděla záblesk pochopení, jakoby ho poznal. 

,,Zdravím," kývl na něj Julian ,,měli by jsem jít, Naro," zamračil se na muže sedícího vedle mě. Sice jsme teď přišli, ale zřejmě to byl dobrý nápad. Nevěděla jsem co je za muže a navíc jsem dnes měla přes noc práci, musela jsem vyhmátnout Basiana ve Skleněném klubu. 

,,Rád jsem tě poznal, doufám, že se ještě uvidíme," řekl mi maskovaný cizince a já znovu cítila jak se usmívá. 

,,Taky doufám," jeho přítomnost byla podivně uklidňující. Julian ovšem vypadal, že s tím nesouhlasí. Nevypadal nadšeně z mého rozhovoru s maskovaným a po cestě k jeho domu se tvářil dost zasmušile. Co ho asi trápí?