Kronika půlnoci

59. Starý hřbitov

Domů jsem se vrátili všichni a úplně bez chuti do další práce. Veronovi i Flaymovi jsem se vyhnula úplně a šla jsem si dnešní událost promyslet do pokoje. Všichni z toho měli špatný pocit a proto se s nikým nebavili, samozřejmě kromě Mystika, který šel vysvětlit naší situaci mistrovi Zlatých nožů i Škorpiónů, který tady byl kvůli mrtvole svého vojáka. Já se raději šla zavřít k sobě do pokoje a přemýšlela nad tím osamotě. Byla jsem ponořená do svých myšlenek velmi dlouho dokud se neobjevil Nadal. 

,,Hledá tě Miran," oznámil mi. Sebrala jsem se a šla ven. Miran skutečně stál na ulici s rukama v kapsách a zamyšleným výrazem. 

,,Děje se něco?" 

,,Chtěl jsem se s tebou projít," odpověděl na mou otázku. Byla to opatrná nabídka a já jí neměla v úmyslu odmítnout. Oba jsme mlčeli zatímco jsem procházeli po ulici. Miran se zdál být napjatý a tak jsem ho chytila za ruku a usmála se na něj. Neoplatil mi to a raději se odvrátil, to mi jen potvrdilo že je něco špatně. Nepromluvil ani půl slova dokud jsem se nedostali na starý hřbitov, který byl stále dokonale upraven i když se už dávno nepoužíval. Posadil se na lavičku kus od velké hrobky z bílého kamene a se sochou, která měla stejná křídla jako Mystik. ,,Vlastně jsem si s tebou chtěl promluvit... jsi jediná komu se to nebojím říct."

,,Mě můžeš říct cokoliv," připomněla jsem mu, ale on to zcela ignoroval.

,,Nemůžu dostat z hlavy to co se stalo..." Přiznal se a protřel si oči. ,,Cítil jsem jakoby mi chtěl vyrvat srdce a měl jsem pocit, že mě opouští síla. Nevím co přesně se tam dělo, ale vím že jsem se cítil jako kdyby se mě pokoušel oddělit od mého domova," byl úplně zničený a oči se mu leskly.

,,Mirane, už nikdy se nic takového nestane," slibovala jsem mu. 

Složil hlavu do dlaní a já si položila hlavu na jeho lopatky. Cítila jsem jak přerývavě dýchá. ,,Myslel jsem si, že se mě pokouší rozervat na kusy," odpověděl a pomalu se narovnal, aby se mi mohl podívat do očí. Byl zničený, úplně. Pevně mě objal a já jsem si byla jistá, že mi na krk dopadlo několik jeho slz. ,,Co se to se mnou děje?" 

,,S tebou nic, lásko," políbila jsem ho na spánek jako to pokaždé dělal on a podívala se do dálky. ,,Tohle už se ti nestane, slibuji." 

,,Jak to dokážeš? Něco takového dokážete pociťovat a přitom nezešílet," prsty mi zatínal do zad a já nevěděla jak ho utišit. Nikdy jsem nespatřila, že by na tom byl hůř než teď. 

,,Dlouho jsem žila v temnotě," narážela jsem na svojí minulost ,,nakonec jsem se tou temnotou stala, ale nezešílet z toho je občas skutečná výzva. Mám ovšem kolem sebe lidi, kteří mi pomáhají." Seslala jsem na něj kouzlo, které ho mělo uklidnit. Dokonce i tma mohla léčit a já to občas využívala. ,,Máš mě a svou rodinu, nejsi sám a já ti přísahám, že už se ti to znovu nestane." Zopakovala jsem mu už potřetí a on se na mě pokusil chabě usmát. 

,,Miluju tě," pronesl polohlasně a hřbetem ruky si otřel oči. Bylo mi hrozně když jsem ho tak viděla. Bylo to ještě horší než vidět ho po té manipulaci. ,,Jsem rád, že jsi pro mě přišla." 

,,Nikdy bych tě tam nenechala, ty sám si kvůli mě zabil Ruviora." 

,,Jsme vyrovnáni," odpověděl s pokrčením ramen. Políbila jsem ho se vší opatrností na rty. Nervózně polkl, ale pak mi polibek vrátil mnohem rozhodněji.

,,My dva nikdy," vzala jsem ho za ruku a pevně stiskla. I když jsem měla rukavice cítila jsem jeho teplou kůži alespoň pod bříšky prstů. Chvíli jsem seděla a dívala se na pečlivě upravený trávník na druhé straně cesty. Ve stejnou chvíli Vlk zvedl hlavu a začal čichat jako hledací pes, kterého jsem nedaleko slyšela štěkat. ,,Co je?" 

,,Necítíš to? Jakoby tu někde hnilo maso," pronesl a rozhlížel se. 

,,Tenhle hřbitov se už roky nepoužívá, nic tady hnít nemůže," ve chvíli kdy jsem to dořekla jsem ucítila ten zápach. Měl pravdu! Tlející maso. Byl to odporný zápach, ale dal se dobře najít jeho zdroj. Byl od nás vzdálený asi 100 kroků a nedbale pohozen u sochy nějakého svatého či co byl zač. Nikdy jsem se o takové věci moc nestarala. Spíše jsem hleděla na tu mrtvolu. Byla v pokročilém stádiu rozkladu a byla dost ohavně znetvořená. Ovšem neměla žádná viditelná znamení cechu. Obyčejný občan to podle z oblečení nebyl, ale nebyl to ani nikdo z vrahů či zlodějů. 

,,Leží tady zhruba 4 dny nejméně," můj milý se už naučil to říkat s klidným výrazem. Viděl jak podřezávám i jak zabíjím, zřejmě si na smrt už zvykl. ,,Co je zač?"

,,Nemám ani ponětí," přiznala jsem se ,,od nás není." Kopla jsem špičkou boty do jeho rozkládajícího se těla a ruka z jeho hrudníku se bezvládně svalila do trávy. Rukávy měl potrhané stejně jako ruce a zbytek těla. Někdo mu zaryl něco velmi ostrého do hrudního koše a ruce mu rozervalo na cáry. 

Miran ho chvíli zkoumal z výšky. ,,Jak se vyznačuje otrava nějakým velmi prudkým jedem?" 

,,Umh," to byla má první reakce ,,rozšířené zornice, oči podlité krví, občas otok krku a pěna u pusy." Pokrčila jsem rameny a rychle jmenovala příznaky otravy. Nedopatřením jsem tam možná i přimotala alergickou reakci. 

,,Otrava," řekl prostě jediné slovo a já se na něj podívala. ,,Podívej se na něj." 

Udělala jsem to. Oči měl podlité krví, duhovka úplně zmizela a nateklí mel i krk. ,,Máš pravdu, ale byl to trest." 

,,Trest?" 

,,Nemá jazyk zřejmě to znamená že šíří lži a nemá srdce," poukázala jsme na díru v jeho hrudníku. Teď jsem si všimla, že své ohořelé srdce svírá v ruce. Ten kdo tohle udělal musel být neskutečný sadista. ,,Slyšel jsi to syčení?" Zeptala jsem se a rozhlédla se zda na hřbitově není někdo další.

,,Nelíbí se mi to, pojďme odtud." Přiměl mě vstát a pak mě postrkoval před sebou, abych se nezdržovala. Mrtvolu jsem tam nechali a hned jak jsem poodešli stranou vrhli se na ní vrány. Na to jsem se skutečně dívat nemusela.