Kronika půlnoci

2. Princ

Zámek měl nádvoří větší než bylo to na našem zámku. Stěny byli obrostlé pnoucími květinami s různobarevnými květy. Nádvoří bylo dlážděno a sem tam pokryto vrstvou písku, který sem nosil vítr. Z hlavních dveřích se zjevil muž s černými kudrnatými vlasy, tmavýma očima a oblečený do bílé košile s vyhrnutými rukávy a modrých kalhot. Nelíbilo se mi jak barevné je zde oblečení a když jsem slezl z koně zamračil jsem se na usměvavého muže. 

,,Rád vidím, že jste v pořádku," nepřestával se usmívat a já si všiml v jeho vlasech stříbrné koruny. Viděl jsem také, že má v pravém uchu dvě stříbrné náušnice a na krku se mu houpal náhrdelník ze stejného kovu. Zarazil se když nás viděl. Přivřel jsem oči a chladně jsem mu pohled oplatil. ,,Ach, omlouvám se... Severské vojáky jsem nikdy neviděl." 

,,Můj pane," pozdravil ho průvodce s hlubokou úklonou. 

,,Asleme, příteli," oplatil mu pozdrav a znovu se začal široce usmívat. 

,,Omluvte mou neomalenost," řekl ,,jsem princ Hearn," představil se. O krok jsem ustoupil když mého koně odváděl jeden z podkoních a postřehl jsem, že princ převážně hledí na mě. 

,,Jsem Miran Ragnarsson," oplatil jsem mu příkře představení a bylo na něm vidět, že trochu znejistěl. Představil se i Beiner, Arnor, Sebbi a Fridgeir. 

,,Moc mě těší, jsem skutečně rád že královna přijala mé pozvaní a přijede." 

,,My tu jsme od toho," odsekl jsem ,,abychom jí chránili ne abychom poslouchali věci určené jí." 

Prince jsem podle všeho zaskočil a jeho úsměv na okamžik zmizel. ,,Samozřejmě jsem si toho vědom, omluvte mě," omluvil se od srdce, ale mě to bylo jedno. Nechtěl jsem se s ním bavit až do okamžiku kdy jsem si opět všiml toho stvoření s černým arafatem a černým hábitem. Vypadal jako šelma když se krčil na zábradlí na balkóně. 

,,Musíte omluvit jeho podrážděnost," přimlouval se za mě Sebbi ,, je poněkud špatně naložen," mluvil pomalu a volil slova, která princ zaručeně znal. 

,,To nic, rozumím mu." Znovu se začal usmívat a to mě donutilo odtrhnout oči od postavy na zábradlí, ale když jsem se k němu zase vrátil pohledem už tam nebyl. Náladu mi to ani trochu nezlepšilo. Mou náladu nakonec nezlepšil ani pokoj, který mi princ přiřkl v druhém patře zámku. Byl luxusně zařízený a měl jsem tam vše co jsem chtěl a potřeboval... Všechno až na jednu důležitou věc. Znovu jsem se ponořil do smutku a odmítl jsem pozvání na večeři. Raději jsem se vytratil ven a vydal jsem se stejnou cestou jako jsme přijeli do města. 

 Toulal jsem se po okolí. Sledoval zdejší lidi a naslouchal jejich řeči. Pokoušel jsem se zapamatovat si alespoň nějaká slova, která byla dost zjevná a celou dobu jsem myslel na Naru a kde by asi teď mohla být. Procházel jsem zrovna kolem jakéhosi obchodu když mě do nosu uhodil známí pach. 

,,Nara?" Zvedl jsem hlavu a pokoušel se ten pach stopovat. Byl něčím zastřený jakoby magií, ale i když jsem se snažil sebevíc nemohl jsem to rozeznat. Vůně zesílila a pak najednou zmizela. Zavedla mě do slepé uličky kde najednou skončila. Jediné co přede mnou bylo byla hladká stěna domu a nikde nic.

* * *

,,Jsem si jistý že to byla ona," řekl jsem svým přátelům večer kdy jsem seděli ve velkém obývacím pokoji. Pochodoval jsem po pokoji sem a tam zatímco oni se rozvalovali na měkké dece poseté mnoha polštáři a jedli ovoce z velkých kulatých talířů.

,,Něco se ti zdálo, Vlku," přesvědčoval mě o opaku Fridgeir ,,kdyby tady byla dala by ti vědět, ne?" 

Zatnul jsem ruce v pěst. ,,Vím, že to byla ona." 

,,Říkal si přeci," přidal se Arnor ,,že její pach byl něčím zastřený, třeba se tě někdo pokoušel zmást," strčil si do úst podivně vypadající ovoce, kterému říkali fíky nebo tak nějak.

,,Proč by se o to někdo snažil a jak by věděl jak je cítit její pach." 

Sebbi se posadil zpříma a odložil talíř na jeden z polštářů když řekl: ,,Existuje na to přeci hromada magických prostředků, smiř se s tím Mirane, že je pryč a najdi si někoho jiného." 

Zastavil jsem se uprostřed pokoje a pomalu se k němu otočil. ,,Není tak jednoduché žít bez někoho koho miluješ, Sebbi," odtušil jsem hořce. Můj odchod doprovázelo hlasité prásknutí dveří a vyhubování Sebbimu, který řekl něco co neměl. Neměl bych se na něj zlobit, ale zlobím se! Neměl to říkat a věděl to, především mi neměl brát mé iluze. V pokoji jsem se opřel o zábradlí na balkóně a pokoušel jsem se přežít to úmorné vedro jež mi ruce spálilo do tmavšího odstínu. ,,Já vím že to byla ona!" Zamračil jsem se na vycházející hvězdy. Najdu jí, vím to!