Kronika půlnoci

9. Doktor

Miran:

Vracel jsem se sám od katedrály a byl jsem rozzlobený a rozmrzelý zároveň. Setkání s Narou mi připomnělo proč jí miluji, ale vím že jsem to s tím vyslýcháním přehnal. Neměl jsem se na ní kvůli tomu vrahovi takhle obořit, ale rozzlobil mě. Takhle se jí dotýkat neměl, viděl jsem moc dobře jak se jí to nelíbilo, ale nemohl jsem s tím v tu chvíli vůbec nic udělat. V hlavě se mi přehrávalo několik scénářů jak ho rvu na kusy, ale v realitě jsem pouze stál se zatnutými pěstmi a hleděl na něj s neskrývaným opovržením a záští. Doufám, že Nara nemyslela že se takto dívám na ní.

 Zahnul jsem za roh jedné z hospod a zrovna mířil kolem vysoké hřbitovní zdi když jsem ucítil podivný pach... jakousi směs lihoviny používané v tomto lékařství a bylin, možná. Zastavil jsem se a rozhlédl. Oči se mi upřely na muže v černém s morovou maskou (nebo jak tomu říkali) na tváři. Seděl tam, pohupoval nohou sem a tam a já cítil že se na mě dívá. Sevřel jsem lovecký nůž když jsem byl zastaven. 

Doktor zvedl dlouhý prst v černé rukavici a zamával jím sem a tam: ,,To bych nedělal," varoval mne a seskočil ze zídky ,,na někoho kdo ti nabízí pomoc se nebere nůž." 

,,Co jsi zač?" Zeptal jsem se, ale nůž jsem nepustil. Zvedl ruce a bílou masku s rudýma očima si sundal. Poznal jsem ho. Byl v Narou dnes ráno když jsem jí potkal na ulici... ,,Ty?" 

,,Jsem doktor Julian Dekaven, viděli jsme se dnes ráno," připomněl mi kdybych na to náhodou zapomněl. Vzpomínám si na jeho vražedný pohled, který vrhl na toho vraha ve chvíli co se tam zjevil. 

,,Vím co jsi zač," odsekl jsem ,,co ode mě chceš?!" 

,,Aby byla Nara s někým koho miluje," odpověděl chladně a změřil si mě pohledem. ,,Nejsem ten správný člověk co by ti měl říct proč odešla, ale mohu zařídit že jeden z jejích bratrů ti to řekne." 

,,Který?" 

,,Ten, kterého se bojí snad každý."

,,Mi'kail?" 

,,Přesně ten," přikývl a odhrnul si rudohnědé vlasy z oka.

,,Ten se mnou nikdy mluvit nebude," zavrtěl jsem pomalu hlavou a ruku stále držel blízko u nože. Měl jsem sice i meč, ale své dva lovecké tesáky používám mnohem častěji. 

,,Zařídím, že bude. Znám Naru i její bratry velmi dlouho," odvětil a pak se na dlouho odmlčel a hleděl někam za mě. Otočil jsem se, aby zjistil co nebo koho tam vidí, ale nic tam nebylo. Pouze ulice s tmavým koutem kam nedosáhla světla lampy, ale nic neobvyklého. ,,Ten kdo jí zná déle než já s tebou bohužel mluvit nemůže," vzpamatoval se. 

,,Proč?" 

Mlčel. ,,Tak co? Vážně si chceš poslechnout pravdu?" Změnil téma.

,,Proč se na to ptáš když víš co odpovím?" Přivřel jsem oči, aby mi tolik nesvítily. 

Založil si ruce na prsou a pevně sevřel masku. Než odpověděl chvíli si mě pečlivě prohlížel. ,,Jsem jen zvědaví, musíš mi to odpustit, ale je to hrozný zlozvyk," díval se na mě dost podivně. Byl jsem nervózní, ten muž ve mě vyvolával zvláštní pocit. 

,,Chci znát pravdu."

,,I kdyby tě mělo bolet?" 

,,Chci Naře pomoct, je mi jedno jak moc to bude bolet mě." 

Doktor se usmál a mě přeběhl mráz po zádech i když jsem si to v tu chvíli nepřiznal. ,,Líbí se mi jak se k ní chováš, ale pokud to nemyslíš vážně..." 

,,Nedovolil bych si jí lhát," ujistil jsem ho. Julian podle všeho chvíli zvažoval jestli mu lžu či mluvím pravdu.

Zřejmě uznal že mluvím pravdu když řekl: ,,Dobře, věřím ti. Čekej návštěvu buď mě nebo mého posla," nasadil si masku a já sledoval jak odchází. Zmizel v temném koutu kam nedosáhly lampy. Díval jsem se na to místo ještě asi minutu a pak jsem si šel po svých. Už jsem se v Písečném městě lehce orientoval, takže jsem věděl kudy to vzít od hřbitova aniž bych musel jedinkrát přejít přes hlavní ulici. Celou dobu jsem si v hlavě přehrával svůj rozhovor nejen s Narou, ale i s Julianem. Co je to za tajemství je tak hrozné, že mi ho Nara nechce říct? Nerozumím tomu, ale doufám že brzy se mi vysvětlení dostane. Naro, jsem rád že jsem tě mohl vidět. Podíval jsem se na nebe a viděl to dokonalé hvězdné nebe.