Kronika půlnoci

14. Konec lhaní

Přesně na čas jsem šla do své zašívárny. Byl to dvoupatrový dům vybavený jakoby tam někdo bydlel. Proplížila jsem se tam jako obvykle zadními dveřmi, protože přední vždy zůstali zamčené. Slunce už zapadalo a paprsky se vplížili i do pokoje ve druhém patře. Po schodech jsem vyšla bez toho, aby jedinkrát zavrzaly a na prahu pokoje jsem se zastavila. Vevnitř to vypadalo naprosto běžně. Velká postel naproti dveřím na kterou slunce kreslilo oranžovou barvou. Byla jsem obezřetná, takže jsem sevřela zahnutý nůž u svého pasu a odjistila jsem západku, která ho držela v pouzdře a vstoupila do pokoje. Udělala jsem druhý a třetí krok, ale nic jsem neviděla. Dokud za mnou někdo nezabouchl dveře. Slyšela jsem cvaknout zámek a prudce se otočila, dýka našla svůj cíl.

,,Chceš mě podříznout?" To jsem mohla tušit. Miran!

,,Co tady děláš?" Nemohla jsem si tu otázku odpustit. Připadala jsem si jako v nějakém přihlouplém románu, ale tohle byla realita a já mu stále pod krkem držela nůž.

,,Odlož nůž a promluvíme si," mluvil jakoby mu ta čepel na krku byla jedno, ale nebyla když mi řekl, abych jí dala pryč. Váhala jsem a stále mu ostří tiskla na krk, ohryzek mu poskočil když polkl. ,,Prosím, odlož ten nůž." 

Vrátila jsem nůž zpět k pasu a zamrkala. ,,Tak mluv, pokud se mi to nebude líbit odcházím," ukázala jsem na dveře, ale Miran mi před očima zamával klíčem. Takže neodejdu! Skvělý, když se mu pravda nebude líbit nepustí mě nebo rovnou zabije. ,,Jak si věděl kam přijdu?" 

,,Mluvil jsem s Mi'kailem. Nebudu tě hledat, protože vědí že jsi se mnou... nezdržuj to tím, že mi nic neřekneš." 

,,Co ode mě chceš?!" Vyjela jsem na něj. Berserk se zamračil a udělal krok ke mně, couvla jsem a držela si od něj značný odstup. 

,,Abych konečně měl možnost slyšet proč si mě opustila? Tvrdila jsi, že mě miluješ... lhala jsi?" 

Podívala jsem se do stropu a kousla se zevnitř do tváře. Nutí mě to přiznat a já mu to řeknu, ale bude to bolet nás oba. ,,Nelhala jsem ti!" Obořila jsem se na něj a v tu chvíli mě chytil za zápěstí a stiskl. Byl to rozkaz a já ho tentokrát splnila. ,,Přišla jsem o tvoje dítě," přiznala jsem a tiše vzlykla. V očích mě pálili slzy jako pokaždé když jsem na to myslela, ale poprvé od té doby jsem to sama řekla na hlas.

Zlý výraz se změnil ve zmatený a stisk povolil. Vypadalo to, že brzy upadne, ale ustál to. ,,Cože? Proč.... proč jsi mi to neřekla?" Kromě něj to věděli jen mí bratři, Levrin a Julian. 

,,Chtěla jsem ti to říct tu noc co jsme se měli potkat," slzy už jsem neudržela a když pustil mé zápěstí posadila jsem se na postel ,,bohužel můj úkol co jsem ten den měla mi to neumožnil." Bylo to rok a stále mě to trápilo. ,,Mi'k se rozhodl mne poslat sem, abych se už nemohli vídat. Byl si jistý, že tady by si mě nikdy nenašel. Nedovolil mi ani se s tebou rozloučit ani ti nechat vzkaz. Teď už víš proč jsem musela odejít."

,,Stále tomu nerozumím," zavrtěl hlavou. Vzhlédla jsem s očima plnými slz.

,,Je jedno jaký máš rod, ale když žena přijde o dítě muž si začne hledat jinou!" Křikla jsem na něj s pláčem. ,,Možná by bylo lepší kdybych tu ještě ten rok před tím zůstala," uhnula jsem před jeho konejšivým dotekem. Věděla jsem jak mu tím ubližuji, ale i když jsem se celý ten rok pokoušela na něj zapomenout nedokázala jsem to a teď je tedy.

Podíval se z okna. ,,Proto sis začala s ním?"

,,S Dranem? Možná jsem se snažila na tebe zapomenout," říkala jsem mu pravdu. Nechtěla jsem mu lhát i když jsem se mu nemohla jedinkrát podívat do očí.

,,A?" Zněl odtažitě až mi to lámalo srdce. Jestli odpovím ano odejde,ale já mu lhát nebudu... Nikdy!

Kousla jsem se do rtu než jsem odpověděla: ,,Nedokázala jsem na tebe zapomenout ani na jediný den!" Přiznala jsem. Otočil se ke mně jakoby nemohl uvěřit mým slovům. Zkoumal mou tvář,aby našel alespoň náznak lži, ale já mluvila pravdu. I když přesně to chtěl slyšet oběma nám to lámalo srdce. Chvíli jsme se jeden na druhého dívali a pak se to stalo. Začali jsme se líbat přesně jako tenkrát v té chatě v horách. Vzlykla jsem když mě kousl do rtu a jazyka ze kterého se hned začala valit krev. Tlačil mě k posteli za mnou a když jsem se zastavila o kraj zavrčel na mě v láskyplném rozkazu. Nemohla jsem zapírat, že mi tohle celý ten rok chybělo a už vůbec že jsem ho nechtěla! Nechala jsem se proto od něj svalit na postel a dělat si co uznal za vhodné. Vždy jsem ho nechávala vést, protože byl zkušenější než já. I když jsem celý ten rok skoro každý den spala s Dranem znovu mi Miran ukázal že jen on umí zařídit, abych se cítila jako poprvé v té chatě.

 Probudila jsem se až druhý den ráno kdy mi do očí zasvítilo slunce. Cítila jsem, že má ruku položenou přes můj hrudník a při každém mém pohybu ho sevře, jakoby mě nechtěl pustit. Znovu vypadal tak zranitelně a stejně překrásně jako vždy. Tmavě hnědé vlasy, které mu sahaly až těsně pod ramena mu padaly do tváře, ale i přesto byly vidět jeho oči když je otevřel! Nevím proč, ale při pohledu do nich jsem zavzdychala.

,,Taky jsem rád, že se mi to nezdálo," zavrněl mi do ucha a políbil mě něžně na prokousnutý ret. ,,Ani nevíš jak moc si mi chyběla," otočil se na záda a podíval se nad sebe. Já ho nechala, aby pode mě vsunul ruku a přitáhl si mě k sobě. Dran měl možná stejně pevné svaly jako Miran i byl stejně stavěný pro boj, ale jejich vůně se až příliš lišila. Zatímco Dran byl cítit po dýmu, tabáku a vyhřátém písku pouště z Mirana byl cítit sníh, borovice a červené kamélii. Tahle vůně mě vždy uklidňovala, i tenkrát v našem sídle. Nevím jestli to bylo tím, že jsem Mirana tak hluboce milovala, ale...

,,Tobě to opravdu nevadí?" Otočila jsem se na něj z otázkou, která mě tížila na srdci jako železa.

Podíval se na mě. Zornice se mu maličko rozšířili a zkoumavě si mne prohlížel. ,,Ani jsme o tom dítěti nevěděl, ale nejsem na tebe naštvaný, nemůžeš za to že si o něj přišla," pohladil mě po rozpuštěných vlasech. Těmi slovy sňal okovy, které mě tížily od toho incidentu. Nikdy sice nezapomenu co se stalo, ale už se s tím nebudu tolik trápit a dávat si to za vinu. ,,Jsem rád, že můžu být zase s tebou," bylo to jako potřebné pohlazení po duši! Miluju tě. Chtěl jsem mu říct, ale on kývl jakoby to už dávno věděl.