Kronika půlnoci

15. Špatné zprávy

,,Máš nové tetování," skočila jsem mu na záda když si obouval boty. Málem jsem přepadla na podlahu, ale držela jsem se ho kolem krku dost pevně, aby případně spadl i on. 

,,Jo," usmál se a prohlédl si svou levou ruku. Byla od ramene po zápěstí pokryta typickým severským tetováním a kolem zápěstí měl stejný rádoby náramek jako já akorát tam měl runami napsáno moje jméno. ,,Mám ho už dlouho, ale ty máš nové... nechala sis vytetovat mé jméno," zaklonil hlavu a vtiskl mi dlouhý polibek na tvář. 

Usmála jsem se a pevněji ho objala. ,,Měl jsi vidět toho tatéra když jsem mu řekla co chci za tetování." 

,,Nikam se mi nechce," opřel si hlavou o mou. Dýchal klidně a svaly se mu napínaly.

,,Ale musíme oba, musím na snídani s Julianem... To on byl tvým sponzorem," začala jsem se oblékat. Miran se postavil a kolem pasu si zapínal opasek.

,,Skutečně? Rád bych mu poděkoval, to on mi zařídil abych se s tebou setkal," hleděl na mé tělo a já po něm mrskla polštář, který zachytil ve vzduchu.

,,Přestaň zírat, měl by ses obléknout a vypadnout. Mám práci," rychle jsem na sebe nasoukala oblečení. Když jsem si brala zbraň Miran mě chvil za ruku a přitáhl k sobě. ,,Zdržuješ mě." 

,,Co takhle se sejít večer?" 

,,Přijdu za tebou do zámku jestli chceš." 

,,Můžu přijít já za tebou," namotal si pramen mých zkrácených vlasů na prsty ,,vím kde to sídlo jo, tady se na nenápadnost moc nedbá." 

,,Vysvětlím ti to potom, ale teď už vážně musím jít." Vyšli jsme spolu ven a pak si šel každý svou cestou. Já se rychle vydala na klasické místo kde jsme se scházeli s Juianem a Miran se zřejmě vracel do zámku. Málem jsem porazila ženu s košem ryb a vběhla do cesty vojákovu koni, který se vzepjal a málem shodil svého pána ze hřbetu. Omluvila jsem se zatímco on mi nadával a běžela dál. Vyhnula jsem se vozu, který vezl hromadu kožišin a přeskočila stůl. Shodila jsem z něj nádobí a to doprovázelo klení několika občanů, který u toho stolu seděli.

,,Naro," Julian mě zachytil když jsem probíhala přes křižovatku. Málem jsem ho porazila. ,,Kam běžíš?" 

,,Trochu jsem se zdržela doma..." 

,,Jdu odtamtud," sladce se usmál ,,vím že jsi tam nebyla, jdeme na snídani?" Nabídl mi rámě. Přijala jsem ho. Jako obvykle jsem se posadili na naše obvyklá místa a jídlo nám přinesli o pár minut později. Julian zatím nic neřekl, pouze pyl svou černou kávu a sledoval mě. 

Všimla jsem si toho až za chvíli a tak jsem spolkla sousto a zeptala se: ,,Co?" 

,,Dneska jen záříš, Miran uspokojil tvou touhu po jeho doteku?" Při jeho slovech jsem zrudla. Musela jsem vypadat legračně když jsem tak seděla u té zdi v černém oblečení a tvář jsem měla rudou jako bych to přehnala s tvářenkou.

,,Jak to víš?"

,,Poznám to, řekla jsi mu to? A co on na to?" 

,,Nevadí mu to," sdělila jsem mu a napila se vody. Trochu mi vyschlo v krku když Julian používal své doktorské postřehy. Používal na mě svou psychologii a mě občas přišlo, že mu dělám pokusného králíka. ,,Zase mě využíváš pro své lékařské postřehy?" 

Jeho tváře dostaly nachový nádech a pohled mu uskočil stranou. ,,Odpusť, má drahá," ospravedlnil se. Uvědomoval si svou chybu a pro jsem mu odpustil. Pohled mi zabloudil po zbytku budovy. Prohlížela jsem si lidi kolem nás a každého jsem odhadovala. Byla to má oblíbená kratochvíle než mě vyrušil nějaký povyk. ,,Co se děje?" Julian byl v mžiku na nohou a šli jsme ven, aby jsme se dozvěděli co se děje. Na ulici byl shluk lidí, kteří se děsili. Prodrala jsem se dopředu a spatřila ten hrůzný výjev. Na hřbitovní zdi byl přivázaný jeden ze zlodějů. 

,,Wendigo!" Zakřičela jsem jeho jméno a vhrkla se k němu. Ruce se mi třásly když jsem se dotkla jeho zkrvavené kůže. Byla lepkavá a čerstvá. Zoufale jsem se dívala po jeho těle. Zápěstí měl přivázané k plotu na vrcholu zdi a dlaně probodnuté tak, že z nich stále vytékala krev. ,,Odřízněte ho!" Přikázala jsem jednomu z vojáků, který nezaváhal a přeřízl lana jež ho na stěně držela. Zachytila jsem jeho bezvládné tělo a položila ho na zem, aby Julian mohl dělat co umí nejlépe. 

,,Ještě žije," ujistil mě a kontroloval jeho zranění. ,,Potřebuju klid," sdělil ostře vojákům, kteří pochopili a začali nežádoucí dav posílat pryč. 

,,Co se mu stalo?" Zeptal se Juliana jeden z vrahů, který se přihnal od opačné strany hřbitova než jsme byli my. Julian kontroloval Wendigovi životní funkce a tvářil se dost vážně.

,,Naro, jdi za prince a řekni mu co se stalo. Až mě budeš hledat budu u sebe a pokusím se ho udržet naživu." 

,,Cizinec?" 

,,Cizinec," kývl a já se rozeběhla k zámku. Bylo mi jedno do kolika lidí vrazím nebo co shodím, hlavní bylo dostat se co nejdříve do zámku za princem.

 Vběhla jsem na nádvoří a málem porazila Sebbiho, ale ani jsem se neomluvila a běžela za princem do zahrady kde měl touhle dobou snídat. Mluvil s Miranem když jsem se objevila v altánu. Hearn vyskočil na nohy div nepřevrhl stůl. 

,,Co se děje?" Vyhrkl. Byla jsem zadýchaná sotva jsem se držela na nohou. Než jsem promluvila už u mě byl Miran. 

,,Je ti něco, Nar? Jsi zraněná?" Kontroloval mě a krev na mých rukou mu utkvěla na pažích když jsem se ho dotkla. 

,,Není to moje krev," zakašlala jsem, protože mě boleli plíce. ,,Wendiga dostal Cizinec." 

,,Wendiga?!" Zděsil se princ. ,,Kde je?" 

,,Stará se o něj doktor Dekaven u sebe doma," odpověděla jsem a přidržovala se Mirana. Princ se zhroutil zpět do svého křesla u stolu a složil hlavu do dlaní. ,,Určitě přežije, Hearne," ujistila jsem ho a on se na mě smutně pousmál. 

,,Doufám," odtušil rozmrzele a znovu složil hlavu do dlaní.