Kronika půlnoci

68. Pohaslá hvězda

Vrhla jsem se k Julianovým dveřím a vpadla dovnitř div jsem nespadla na podlahu. Zakňourala jsem jako zbité štěně když mi kotníkem zase projela šílená bolest. Pak jsem pohlédla na Proxima ležícího na stole. Přerývavě dýchal a oči se dívali do jediného místa na stropě. 

,,Proxime," vrhla jsem se ke stolu a zachytila se okraje ,,kamaráde," pohladila jsem ho po vlhkých vlasech a zároveň i po pobledlé tváři. Jeho oči jindy jiskrné barvy hvězd teď byly skoro vyhaslé a a vlasy zrovna tak. 

,,Naro," hlas měl slabí ,,rád tě vidím a vás taky," řekl směrem k ostatním, kteří vešli do domu. Pohlédla jsem na jejich tváře zbavené úsměvu a pak na Juliana, který zavrtěl hlavou. Byla to jasná zpráva a mě po tvářích nekontrolovatelně tekly slzy. Nechtěla jsem přijít o dalšího svého přítele a znovu jsem to měla mít hned před očima. 

,,Prosím," zašeptala jsem směrem k Julianovi, který rezignovaně sklonil zrak a otíral si ruce od krve do plátna. Krev po sobě na čistě bílém plátně zanechávala šmouhy a doktorovi ruce zůstávali víceméně čisté. Pohlédla jsem opět na své přátele, kteří taky měli slzy v očích. Nikdy jsem neviděla nikoho z nich ronit slzy, ale teď dokonce i Mystikovi teď z očí zářil smutek. V otevřených dveřích jsem uviděla svého bratra Verona, který mluvil s nějakým člověkem, který skrýval tvář nejen v kápi ale i ve stínu domu. Připadal mi jako Hrobař a z toho jsem teď měla největší strach. Můj pohled opět poklesl na Proxima. 

Usmíval se jako vždy a zlehka se dotkl mé tváře. ,,Zase se setkáme, slibuju," řekl mi a já ho políbila na ústa. Jendou jsem si slíbili, že pokud se někdy změním na tu temnou bestii bez srdce a svědomí zabije mě on svým světlem. ,,Něco jsem ti před těmi lety slíbil a jsem taky odhodlán to dodržet," zakašlal a já od něj ustoupila, aby se s ním mohli rozloučit i ostatní. Ustoupila jsem ke dveřím a pohlédla na jelena, který se v rohu místnosti zjevil. Mystik se s ním rozloučil jako poslední a poslušně se skloněnou hlavou ustoupil od jelena ze světla. Ten udělal několik pomalých kroků k umírajícímu příteli a poklonil se mu, jejich čela se setkala a jelen se v oslnivé záři rozplynul. Proxim se podíval na nás a pak zavřel oči s s úsměvem na rtech vydechl naposledy. Nemohla jsem se na to dívat a proto nedbaje na bolest v kotníku vyběhla ze dveří. Nevím kam jsem běžela protože jsem měla vidění zastřené slzami, ale nakonec mě mé kroky navedli na vyhlídku. Zachytila jsem se zábradlí a svezla se po něm na zem. Viděla jsem před sebou opět umírat dalšího svého přítele... Nejdříve Nasi, pak málem Miran a Wendigo a teď Proxim. Kolem sebe jsem šířila jen smrt. Kamkoliv jsem přišla vždy někdo zemřel. 

Pomalu přibližující se kroky se zastavili u mě. ,,To nic," zašeptal Veron smířlivým bratrským hlasem ,,zase to bude v pořádku." Ujišťoval mě marně. 

,,Proč to tak bolí?" Zavzlykala jsem a nechala se od něj obejmout. Teplo a pocit bezpečí, který mi mohli zajistit jen mí bratři teď nepomohl k tomu abych přestala brečet. 

,,Temné pocity se občas vloudí bez pozvání a není lehké se s tím vypořádat sám," vysvětloval se vší vlídností a něhou. Měla jsem pocit, že to já jsem vina za Proximovu smrt a chtěla jsem to odčinit. Jak bych si však pomohla sebevraždou? Jediné jak to mohu odčinit je pomstít jeho smrt. Bastian za to bude pykat, zazněl temný hlas v mé hlavě někde z hloubi mého podvědomí. ,,Jsem tady pro tebe a vždycky budu," slíbil mi, ale nijak zvlášť mě to neutěšilo. Hlavu jsem měla zabořenou v jeho rameni a vzlykala jsem dokud mě nevzal do náruče neodnesl zpět do sídla. 

,,Naro," Mi'kail už tam samozřejmě čekal a všichni už o tom zajisté věděli. 

,,Teď jí nech," řekl mu Veron a šel dál. ,,Seženeš prosím Fenrise? Musí se uklidnit a vyspat a to může pouze s jeho kouzly." 

,,Zajisté," přikývl. Veron mě zatímco Mi'k sháněl Fenrise odnesl do mého pokoje a uložil do postele přičemž mi i pomohl z nepotřebných pásů i oděvu zloděje potřísněném krví. Když mi sundával boty zaskučela jsem bolestí jako raněné zvíře a zprudka se posadila. 

Veron se na mě podíval s otázkou v očích, kterou záhy vyslovil nahlas. ,,Co se děje?" 

,,Hrozně mě bolí noha," řekla jsem mezi vzlyky. Bratr pomalu přikývl a pečlivě rozepnul všechny přezky, které mi botu drželi pevně připevněnou k noze. Opatrně stáhl jak botu tak i ponožku a zatvářil se dost kysele. ,,Co je?" Při pohledu na jeho výraz mi přeběhl mráz po zádech. 

,,Máš dost ošklivě vyvrtnutý kotník," konstatoval a jeho borovicově zelené oči se podívali do těch mých. Barva jeho očí měla o stupeň nebo dva tmavší odstín než ty mé, ale ty jeho byly překrásné a tvořili dokonalý kontrast s jeho bílými vlasy a překrásnou tváří. Těžko uvěřit, že je mu 32 let. ,,Jak se ti to stalo?" 

,,Neviděla jsem stůl když jsem utíkala." 

Veron zavrtěl hlavou a opatrně mi odhrnul vlasy z očí. ,,Podle toho co vidím nějaký čas běhat nebudeš," pronesl mírumilovně. Zvedla jsem nohu a dala mu za pravdu. Kotník jsem měla nateklý jakoby mě poštípalo hejno vos a lehce namodralý. Lehce jsem se pousmála, ve stejnou chvíli se otevřeli dveře a dovnitř vkročil Fenris se soucitným výrazem. 

,,Ahoj," pozdravil je oba. 

,,Ahoj," oplatila jsem mu hlasitý pozdrav a Veron pouze přikývl a následně vstal, aby něco Fenrisovi zašeptal. Když s tím Fen souhlasil Veron mě ještě políbil na čelo a pak nás nechal osamotě. Pamatuji si, že mi Fenris ošetřil kotník jak to jen šlo a pak mě zřejmě uspal, protože si pak vůbec nic nepamatuji.