Kronika půlnoci

55. Zrada

Nevěděla jsem co se děje ani kdo přišel, ale viděla jsem Miranovi do tváře a ta vykazovala všechny známky nedůvěry a ostražitosti. 

,,Co se děje?" Otázala jsem se šeptem naklonila se blíž k němu. Sledovala jsem jak mu oči přeskakují sem a tam a z hrdla se mu dere tiché vrčení. Mlčel docela dlouhou dobu a rukou mi přejížděl po zádech. ,,Mira..." nestihla jsem dopovědět, protože mě políbil. Bylo to spíš majetnické než vášnivé a já pochopila, že to používá jako kamufláž. Stisk na mých pažích zesílil a mohla jsme se snažit jak jsem chtěla, ale nepustil ani nepovolil. Po pár okamžicích polibek ustal a on se nenápadně rozhlédl. Slyšela jsem za svými zády pomalou chůzi, která se zřejmě měla vypadat jako naprosto normální, ale nebyla. 

,,Nic se neděje, jen zůstaň v klidu," promluvil ke mě šeptem a dál sledoval muže za mými zády. Poznala jsem, že to jsou nejméně dva muži podle stylu chůze a těžkopádnosti jejich kroků. Chtěla jsem se podívat, ale kdykoliv jsem se o to pokusila Vlk na mě varovně sykl. Musela jsem čekat a dívat se na něj nebo na stěnu za jeho zády. Ovšem když promluvil moc se mi to nelíbilo. Naklonil se k mému uchu a zašeptal co nejtišeji mohl: ,,Běž do zámku a počkej na mě v pokoji, vrátím se za chvíli." 

,,Ne," zavrtěla jsem hlavou, ale on nepřijímal protesty. Opatrně mě políbil na rty a na čelo, pak mě zvedl a poslal ke dveřím. Šla jsem se skloněnou hlavou a jeho šátkem přes tvář. U dveří jsem se na něj ještě ohlédla a zjistila, že pohled mi oplácí. Hodil hlavou směrem nahoru, což jasně znamenalo abych šla. Doufám, že budeš v pořádku, ta myšlenka patřila jemu a pak jsem odešla. 

* * *

Čekat na něj bylo ubíjející. Čekala jsem hodinu, dvě a pak už jsem si pomalu začínala myslet, že se mu něco stalo. Chystala jsem se mu jít pomoct a proklínala to, že jsem ho vůbec poslechla. Popadla jsem jeho meč, který nechal ležet na stole a mířila ke dveřím když se najednou otevřeli. Samozřejmě to byl Vlk, ale tentokrát celý zkrvavený. Na pravém oku se barvila modřina, měl rozseklé obočí a z nějaké rány na hlavě mu stále vytékala krev, ret měl nateklý od toho jak si ho prokousl a ruce měl celé od krve.

,,Co se ti stalo?!" Zeptala jsem se, ale neznělo to moc vzrušeně. Vlastně mě to příliš nepřekvapilo. 

,,Trochu jsem se popral," pokrčil rameny a sykl přitom bolestí. Ukázala jsem očima na postel a on se dokonce i bez připomínek posadil. Postavila jsem se před něj a pomáhala mu z oblečení, protože nevypadal že by s tou rukou mohl něco dělat. Samozřejmě kromě toho, že mi ruku položil na záda a technicky vzato mě osahával. 

Praštila jsem ho přes ruku. ,,Nech toho!" Varovala jsem ho a sundala mu koženou zbroj.

,,To je poprvé co je to svlékaní naopak," pronesl s úsměvem. Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se mu sundat košili. ,,Au!" 

Pustila jsem lem košile a vytáhla nůž. ,,Tak jinak..." pronesla jsem a košili rozřízla. Konečně jsem zjistila proč nemůže s levačkou pohybovat. Rameno měl nateklé a lehce namodralé. ,,Máš vykloubené rameno," sdělila jsem mu s vážným výrazem a bříšky prstů jsem mu rameno pohladila. ,,Jak se ti to povedlo?" 

,,Byli tři, ale ani jeden nepřežil," nadmul pyšně hruď. 

Položila jsem mu dlaň na tvář a palcem ho jemně pohladila po vybarvující se modřině. ,,Tohle bolí?" 

Zaujatě mě sledoval když odpověděl: ,,Ani v nejmenším," zavrtěl hlavou a pomalu mrkl. Byl stejně hezký jako jindy, ale vypadal víc zlověstněji když měl na tváři a rukou tu krev. Proto jsem došla pro misku s čistou vodou a kusem plátna jsem se mu z tváře umývala krev a prach. Zdálo se, že je mu to příjemné protože měl zavřené oči a poslušně držel. 

,,Rány nejsou hluboké a nepotřebují šít." 

,,A ruka?" 

,,To bude horší," pokrčila jsem rameny a položila vlhký hadr zpět do misky. Okamžitě čistou vodu obarvil na červenou. ,,Chyť mě za předloktí," vyzvala jsem ho. Jednu ruku jsem mu položila na rameno a druhou jsem ho taky chytila za předloktí. ,,Zvládneš to?" 

,,Nepřekousnu si jazyk," jeho pohled jasně říkal: ,,Co jsi to za amatéra, Naro?" Nic jsem k tomu raději neříkala a silně mu za ruku trhla. Všechny svaly v těle se mu napjaly a čelist pevně stiskl. Rameno se mu vrátilo zpět a otok hned začal pomalu ustupovat. Raději jsem mu ruku ještě obvázala, aby věděl že jí má šetřit a pak mu domyla obličej. ,,Užíváš si to, že?" 

Zrovna jsem mu vlhkým hadrem chladila oko. Podívala jsem se mu do očí vážným pohledem. ,,Ošetřovat ti zranění si mám užívat?" 

,,Neříkej, že se ti to nelíbí," chytil mě za zápěstí. Zarazila jsem se a dívala se jak mě pohladil po hřbetu ruky a pak se mnou propletl prsty. ,,Vidím ti na očích na co myslíš." 

,,Postarat se o tebe je snad nějaký hřích?" Zeptala jsem se a dokončila svou práci. Hadr, který byl teď poskvrněn jeho krví jsem hodila do misky a protáhla jsem se. ,,Ruka se ti za pár dní zahojí, ale dávej na to pozor. Teď mi řekni, jak se ti to stalo?" 

,,Sledoval jsem ty chlapy do úplně prázdné uličky poblíž starého hřbitova a tam jsem je překvapil dva z nich jsem zabil a toho třetího jsem donutil aby mi řekl všechno co ví. Měl jsem pravdu s tím, že tě tam hledali." 

,,Kdo je poslal?" 

,,Říkali, že Cizince," tvářil se dost neutrálně, ale já ho nechala pokračovat ,,nebyli to mágové, ale obyčejní žoldáci, kterým bylo zaplaceno. To znamení co měli na těle mě zmátlo." 

,,Znamení?" Zopakovala jsem pomalu. 

,,Na krku měli jizvu nějaké kytky, vypadalo to jakoby jim jí tam někdo vypálil," vysvětlil a mnul si bolavé rameno jehož otok se ztrácel.

Moc dobře jsem věděla kdo takové znamení nosí. ,,Musím jít za princem a říct mu to," vyběhla jsem ven na chodbu. První místo kde jsem ho hledala byla zahrada, ale tam nebyl. Zabloudila jsem na prázdné cvičiště a rozhlížela se. Stráže nikde a bylo tam až zvláštní ticho. Otočila jsem se, abych se vrátila a prince hleděla jinde, ale cestu mi někdo zastoupil. 

,,Jdeš někam?" Neuniklo mi povytažené obočí a plamínky, které muži běhali v očích. Žoldáci se dali dobře podplatit a Černé orchideje byli mnohem prodejnější než ostatní. Couvla jsem o krok zpět a hledala jsem únikovou cestu nebo nějakou zbraň. 

,,Tak nějak," odpověděla jsem a pohybovala se pomalu, abych ho nevyprovokovala k akci dřív než budu připravená. Kdyby mě překvapil byla bych bez šance. Své zbraně jsem u sebe neměla, protože jsem je nechala v pokoji. Já jsem tak nezodpovědná a blbá! Nadávala jsem si v duchu a najednou do někoho vrazila. Okamžitě mi ta osoba dala pod krk čepel a já byla nucena zvednout hlavu.

,,Dej bacha!" Pronesl jiný a o něco starší hlas ,,máme jí přivést živou." 

,,Nepřipomínej to pořád," odsekl mu čtvrtý. Tohle byl dost nerovný souboj. Možná bych jim zvládla uniknout a jednoho z nich možná i zabít, ale když jsem měla pod krkem nůž neměla jsem ani tu nejmenší šanci. ,,Čekal jsem, že bude nebezpečnější." 

,,Nemá ani zbraň," posmíval se mi ten, který zastoupil vchod na cvičiště a zvedl hlavu. Nedbale zavázaný šátek odhalil jizvu na jeho krku ve tvaru orchideje. ,,Ale dávej pozor na její ruce, chce použít magii," varoval toho co mě držel a ten mi na ruku nasadil náramek, který okamžitě mou moc rozehnal. 

Už se tolik nebáli přiblížit a já se cítila skutečně bezmocná. Otřásla jsem se nad slovy, které pronesl jeden z nich: ,,Půjdeme ať si tě může užít," cítila jsem z jeho tónu úsměv a začala se vzpírat. Samozřejmě je to rozesmálo, protože silově jsem na tom byla proti nim úplně bídně. Pokoušela jsem se zavolat Xantha, ale cítila jsem, že je příliš daleko aby mě slyšel a tak jsem rychle vymýšlela nějaký plán. Ve vchodu jsem ovšem zahlédla obrovský rychlí stín...