Kronika půlnoci

1. Poušť

Královna Tillie má opravdu zvláštní styky když nás poslala do téhle pustiny. Měli jsme dorazit do Písečného města a tam jsem měli čekat než královna dorazí i se svou dcerou. Já, moji čtyři společníci a asi 10 dalších královských vojáků jsme byli na cestě už velmi dlouhou dobu a už je to nějaký ten den co jsem naposledy viděl les nebo zeleň. Tady vše vypadalo mrtvě a nezdálo se, že by tady byl možný život. Občas jsem tady zahlédl nějaké zvíře, ale bylo to jen na okamžik. Vojáci říkali, že v tomhle horku může občas člověka zmást jeho vlastní představivost a může vidět to co tady ve skutečnosti ani není. Mě se to ještě nepřihodilo, ale jeden z mých přátel měl vidinu. Viděl prý zasněžené pláně u nás doma a my ho museli držet násilím aby jsem tam nevydal. Lehce by zde mohl zabloudit a zemřít, ať už příčnou tepla nebo něčeho jiného. 

 Pod kopyty Hókena křupal všudypřítomný písek a náš průvodce zastavil svého koně. Jeho kůň měl světlejší srst a mnohem užší nohy než koně u nás na severu. Poposedl jsem v sedle, aby mohl Hóken vyjít písečnou dunu jež se mu rozsýpala pod kopyty a zahleděl jsem se na město na břehu moře před sebou. Přes město protékala řeka jež se vlévala do moře. Kolem jejího koryta a břehu moře byla zeleň a pole, které obdělávali lidé s tmavou opálenou kůží. Město se podobalo Wenoru, ale bylo mnohem větší a věží tam bylo mnohem více, ale nejvíc mě zaujal zámek. Byl obrovský a stál na skále nad městem, vedla k němu cesta lemovaná domy a stromy. Strhl jsem si z úst šátek, který mi měl tvář chránit před zrny písku nesoucí se s větrem. 

,,Jsme tady," řekl mi průvodce nakřápaným hlasem s přízvukem ,,Písečné město," ukázal před sebe a zbytek družiny si něco překvapeně mumlal. Zkoumal jsem okolí a město z výšky, snažil jsem se si zapamatovat všechno co se dalo než jsme se vydali dolů z kopce a přímo k bráně. Hóken zatřásl hlavou když se jeho podkovy dotkly pevné cesty poseté rudými a hnědými kameny. Čím blíž jsme byli u brány tím podivněji a plaše si nás lidé prohlíželi. Chápal jsem proč na nás tak hledí, ale já jim nevěnoval pozornost a díval jsem se před sebe. 

,,Tohle se mi nějak nelíbí," slyšel jsem za sebou říkat Beinera. Otočil jsem se na něj a přelétl ho pohledem. Byl starší než já asi o 4 roky, ale starší jsem vypadal já. Beiner měl stejně jako ostatní zakryté vlasy šátkem, ale i přesto mu ven trčelo několik světle hnědých vlasů. Ústa měl stále zakrytá, aby nemusel dýchat všudypřítomný prach a oči u nervózně létali po okolí.

,,Jen klid, neublíží vám," reagoval na to průvodce a pokynul strážím u brány. Jejich pozdrav byl velmi zvláštní a všiml jsem si toho již dříve. Dotkli se čela a otevřenou dlaň pak vrátili zpět k tělu. Stráž pozdrav oplatila a dál si nás nevšímala. Kolem hlavy měli zavázané modré arafaty jež jim zakrývaly celou tvář kromě očí, v rukou měli kopí a štít a u pasu dlouhý zahnutý meč... šavle nebo jak se tomu říkalo. Přivřel jsem oči a pečlivě zkoumal jejich oděv i postoj, necítil jsem se tady dobře... byl jsem cizinec a neměli by mne překvapovat ty chladné pohledy jež na mě všichni vrhali. Odvrátil jsem od nich hlavu a znovu se zahleděl před sebe.

 Byť bylo město obrovské většina uliček byla úzkých a na každém rohu stálo mnoho stánků a obchodů. Nápisy byly v jazyce kterému jsem nerozuměl a proto jsem se většinou nedozvěděl co by se tam mohlo dát koupit, občas se poštěstilo a byl tam nakreslený obrázek nebo jsem za oknem alespoň zahlédl co je uvnitř. Zde bych se mohl lehce ztratit a proto jsem se držel těsně za průvodcem. Věděl jsem, že jedeme k zámku kde nás očekává zdejší vládce, ale náš průvodce volil poněkud zvláštní cestu. Silně jsem o něm začal pochybovat dokud jsem se neocitli na velkém náměstí. Uprostřed stála fontána a kolem ní několik malých altánů ke většina lidí posedávala a skrývala se před sluncem. Rozhlížel jsem se po vysokých budovách a mou pozornost přitáhl jakýsi člověk stojící vedle jedné z uliček kousek od obchodu s knihami jak jsem pochopil. Na hlavě měl černý arafat a zlé modré oči si mě chladně měřili. Oděv nebyl vidět, protože ho skrýval pod dlouhým černým pláštěm, který vláčel po zemi.

,,Mirane," zavolal na mě máj společník Arnor, který již byl přede mnou ,,jdeme," vybídl mě a já ho poslechl, protože když jsem se podíval zpět na toho muže nebyl tam. Tohle nebyla má představa, tím jsem si byl jistý. Znovu jsem se k nim připojil a byl jsem rád když nás průvodce tentokrát nahoru vedl po široké oficiální cestě. Lidé se nám pokorně vyhýbali a klaněli se, což pro mě bylo něco úplně nového.

,,Proč se klaní?" Zeptal jsem se průvodce když jsem s ním srovnal krok. 

Podíval se na mě a tmavě hnědé oči se na mě usmívali. ,,Je to zdvořilost, vědí že jste královští vyslanci a chovají vás v úctě," lehce sklonil hlavu a já si všiml jak pevně sevřel otěže. Byl z mé přítomnosti nervózní jako většina lidí, většinou jim dělali problémy mé oči protože navenek jsem vypadal úplně obyčejně. Dál už jsem se ho nevyptával a nechal Hókena trochu zvolnit krok. Znovu mě přepadl stesk po Naře a proto jsem se stáhl zpět do sebe a zbytek cesty až do zámku jsem mlčel. U další brány jsem si uvědomil jak moc se mi nelíbí, že strážím nevidím do tváře a později jsem to dal dost jasně najevo.