Kronika půlnoci

19. Nečekané zjištění

Na toho parchanta jsem čekala celou noc, ale vůbec tam nepřišel. Zřejmě neměl peníze, aby je zase mohl prohrát nebo mu Cizinec a jeho dvojče zasekly příjmy. Byla jsem rozčílená tak moc, že jsem se raději vydala na procházku po městě. Zrovna jsem procházela temnější uličkou v obchodní čtvrti. Byl tam obchod s koberci na který jsem se dívala když jsem se zastavila. Tma přede mnou byla řídká, ale nic zvláštního tam nebylo. Možná jsem byla moc unavená, protože jsem neslyšela vraha, který celou dobu seděl na vývěsní ceduli nad obchodem. Udělala jsem krok vpřed když se na mě vrhl. Skočila jsem dopředu a otočila se s tím, že jsem vrhla několik ostrých šipek, které se zabodly do zdi. Osoba byla sice mohutnější, ale byla i rychlá když se tomu dokázala vyhnout. Slyšela jsem jak něco zasvištělo vzduchem a osoba náhle stála za mnou. Než jsem se otočila měla jsem v rameni bodnutý nůž. Projela mnou bolest a při každém pohybu jsem cítila jak mi čepel dře o kost a svaly. Když jsem pokusila zvednout ruku nešlo to a musela jsem si meč přehodit do levé ruky a pokusila se bojovat dál. Viděla jsem jak proti mě něco mrštil a to zažehlo plamenem. Vyhnula jsem se jen tak tak a přitom si z rány pokusila nevyrvat nůž, bych nezačala krvácet rychleji než bylo třeba. Viděla jsem rychlý pohyb jeho ruky když po mě hodil další věc, ale ta se tentokrát podobala spíše svazovacímu kouzlu, kterému jsem se naštěstí také vyhnula. Něco mi říkalo, abych si klekla a když jsem to udělala nad hlavou se mi prohnala ledová smršť jež zasáhla mého protivníka plnou silou. Odhodila ho dozadu až narazil do zdi a zasýpal. Otočila jsem se a spatřila toho maskovaného muže jak dává ruku zpět k tělu. 

,,Jsi v pořádku?"

,,Nic co bych nezvládla," odpověděla jsem a stoupla si. Náš protivníka zakašlala a to jsme oba sáhli po své moci. Usmála jsem se na svého zachránce a po jeho vzoru vytvořila meč z čiré tmy a vrhla ho proti útočníkovi. Dva meče se mu zabodli v těsné blízkosti do hrudního koše a on po několika zachroptěních zemřel. Z rukou se mu vysypala hromádka karet. ,,Co je to?" 

,,Karetní mág, mág používající kouzla karet." 

,,Arcana?" Magie arcany byla dost vzácná a my jednoho z těch výjimečných právě zabili. 

,,Přesně tak," přikývl. ,,Jsi zraněná," teď si všiml nože, který mi trčel ze zad. 

,,To zvládnu," nechtěl o tom slyšet. 

Chytil mě za rameno a druhou rukou sevřel rukojeť a pak řekl: ,,Napočítám do tří," zatnula jsem svaly a zuby ,,jedna, dva,..." vytrhl nůž z rány. Byla to snad větší bolest než když mi ho tam zabodl útočník. To jsem totiž byla plná adrenalinu, ale teď už dávno vyprchal. Rychle mi ránu stlačil rukou a podíval se na mě. ,,Půjdeme za Juliane, pomůže nám." 

,,Co jsi zač?" Zatnula jsem zuby a nechala se od něj vést. ,,Vrah nebo můj ochránce?" 

,,Spíše ten ochránce, ale je to složitější, Narelin." 

Nemohla jsem si pomoct a zeptala se: ,,Odkud znáš moje jméno?" 

,,Znám tě lépe než by se mohlo zdát," ani jsem si neuvědomila co se stalo na židli a nechala jsem si od Juliana ošetřovat ránu. Maskovaný se opíral o stůl a hrál si se stříbrnou mincí. 

,,Budeš muset odpočívat," řekl mi doktor a pak svou zrzavou hlavu prudce otočil na maskovaného cizince ,,jak se jí to stalo?" Ticho. ,,Verone! Okamžitě..." 

,,Narazila na jednoho z vrahů, který na ní číhal v uličce. Mág arcana pro ní byl tvrdý oříšek když se s ním nesetkala a nevěděla, že se pomocí karet umí přemísťovat," odvětil klidně s pokrčením ramen. Měla jsem z nedostatku krve zřejmě zpomalené reflexy a až po chvíli jejich konverzace jsem si uvědomila jméno, kterým ho Julian oslovil. Veron? Znám to jméno, slyšela jsem ho jako malá... vybavilo se mi to.

,,Moment, kdo jsi?" Zeptala jsem se a vstala. Oba muži se na mne podívali jako bych žonglovala s jedovými bombami a Julian nervózně polkl. Oko mu zatěkalo ze strany na stranu a pak mu maskovaný položil ruku na rameno. Doktor ustoupil a já stanula proti tomu muži bez toho, aby mezi námi někdo stál. Viděla jsem jak zvedl ruce, aby si sundal klobouk, šátek jeř mu zakrýval vlasy a pak přišla na řadu maska. Odrostlé bílé vlasy mu napadali do borovicově zelených očí, ale nikde nebyli stopy po tetování. Podívala jsem se mu do očí a vzpomněla si na malého hocha, který se stále usmíval. Veron se jmenoval a já na něj volala...

,,Jsi můj bratr," řekla jsem s údivem ,,ale já mám jen mladšího bratra." 

,,Omyl," řekl Julian ,,Veron Trevelyan je tvůj starší bratr, vzpomínky na něj si potlačila." Přeskakovala jsem pohledem z jednoho na druhého. Takže proto znal mé jméno!

,,Proč?" 

,,Stesk a výčitky, že odešel kvůli tobě," doktorův odborný komentář byl docela vítaný. Nějak jsem nenacházela slova když jsem hleděla na úsměv svého staršího bratra. Znala jsem ten úsměv a on mi byl až příliš podobný než aby to byla lež. Já mám dalšího bratra!