Kronika půlnoci

16. Dopisy pro přátele

Byla jsem z toho nešťastná. Seděla jsem na střeše jednoho z domů nedaleko paláce a dívala se pod sebe. Lidé tam chodili a ani v nejmenším neušili, že jeden ze zlodějů kteří mezi nimi chodí byl dnes málem zabit a zřejmě nepřežije noc. Musela jsem povolat Stíny elementů, aby mi pomohli dostat Cizince a Dvojčata. I když jsem to nerada přiznávala nestačila jsem na to sama a navíc jsem se poslední dobou cítila vyčerpaná. Byla jsem sice obklopena svou rodinou a přáteli, ale unavovalo mě to teplo a práce. Dnes ten běh do paláce mě oddělal na zbytek dne, takže jsem jen tak seděla a pozorovala město.

,,Tady jsi," Miran se nějak vyškrábal na budovu a posadil se vedle mě ,,v pořádku?" 

,,Ne," zavrtěla jsem hlavou ,,to co se stalo Wendigovi... bojím se že na to nestačím." 

,,Někdy jsi lepší si nechat pomoc," pohladil mě po zádech. Zaklonila jsem hlavu a podíval se na nebe. 

,,Řekls ty," zasmála jsem se a sledovala jeho úsměv. ,,Jsem hrozně unavená," opřela jsem si hlavu o jeho rameno a zahleděla se na věže před sebou. Ohně plály což znamenalo bezpečí a žádné oficiální úmrtí zloděje či vraha, takže Wendogo ještě stále žije. Oddechla jsem si a nechala se od Mirana hladit po rameni.

,,Odpočineš si, dneska budeš spát se mnou," za ten rok jsem to slyšela poprvé a nemělo to znít jako dvojsmysl. Políbil mě na spánek a já na chvíli zavřela oči. ,,Nar, usínáš," šťouchl mě do žeber loktem. Neuvědomila jsem si, že jsem oči měla zavřené tak dlouho. 

,,Neusínám," odpověděla jsem unaveně a zamrkala do prudkého slunečního světla. ,,Musím jít napsat nějaké dopisy a přijdu za tebou do paláce," slíbila jsem a vstala. Chvíli jsem ještě držela jeho ruku než jsem se postavila na okraji. Dívala jsem se pod sebe a pak se otočila na Mirana. 

,,Ne, už ne, Naro," naléhal. Neměl rád když jsem tohle dělala a nerad se na to díval. 

,,Je to rychlejší cesta," usmála jsem se na něj a pak stoupla do prázdna. Vím, že se instinktivně vrhl k okraji a sledoval jak jsem spadla do hromady kůží, které jsem si zkontrolovala než jsem sem vylezla. Vzhlédla jsem a poslala mu vzdušný polibek a pak jsem si šla po svých. Ráda bych tam zůstala a sledovala jak sleze, ale musela jsem poslat Stínům elementů. Dopisy, které jsem jim v sídle napsala byli sice stručné, ale modlila jsem se, aby to zabralo. Potřebuji, aby přišli všichni... Doufám, že nebudou mít moc práce. Opřela jsem se o opěradlo židle a zahleděla jsem se ven ze svého obrovského okna. Kde asi jsou teď? 

* * *

Dostala jsem se do zámku až pozdě odpoledne. Musela jsem ještě ukrást jedno lejstro ze sejfu obchodníka, který údajně obchodoval s lupičskou bandou nedaleko Černé duny, kteří podle nás měli styky s Cizincem. 

 Vyhnula jsem se zbytku vojáků od nás z Wenoru, kdyby mě náhodou poznali a začali tropit scénu, že nejsem ve vězení a vydala jsem se dovnitř. Stráž mě znala dobře, takže jsem je pozdravila a oni mě nechali jít dovnitř. Nohy se mi pletly a pomalu jsem únavou neviděla. Přesto jsem trefila k Miranovi do pokoje. Dlaň jsem položila na kliku ode dveří a druhou jsem zaklepala. 

,,No?" Zavolal Miran a já otevřela. Seděl na posteli s mečem v klíně a prsty přejížděl po severských runách na čepeli. ,,Ahoj," pozdravil a odložil meč. 

,,Na koho chceš zapůsobit?" Podotkla jsem, že nemá košili ani kabát. Mimoděk se usmál a vzal si kožený kabát, ale nezapnul ho. ,,Myslím, že to ztratilo význam," podotkla jsem.

,,Vypadáš unaveně," řekl mi a ustoupil krok od postele. Ta velká kulatá postel s tmavými závěsy pro něj musela být nová a nezvyklá. 

,,Jak se ti v tom spí?" 

,,Několikrát jsem z ní málem spadl," odvětil s nepatrným úsměvem ,,ale chybí mi kožišiny a na mě to má příliš barev." 

Přivřela jsem oči a podívala se na postel. ,,Jako tohle?" Ukázala jsem očima na postel. Podíval se tam a vypadal spokojeně a překvapeně. Nechala jsem postel změnit do tmavých barev a pokrýt jí několika vlčími kožichy. 

,,Nevěděl jsem, že to umíš." 

,,Obyčejná kouzla zvládne i čaroděj, umím kouzlit jako všichni ostatní, ale má specializace je ovládání temnot," připomněla jsem mu a dotkla se své hlavy.

,,Copak?" 

,,Bolí mě hlava," promnula jsem si čelo. S únavou vždy přichází bolehlav. Miran ukázal na postel a já si lehla bez toho, abych protestovala. Královské postele byli vždy pohodlné, ale cítit pod rukama srst bylo mnohem příjemnější. Otočila jsem se na boj na nadechla se svého milovaného pachu. ,,Kam jdeš?" Zabouchla jsem mu dveře před nosem a otevřela oči. 

Miran se pomalu otočil. ,,Jen jdu ven," vypadalo to jakoby čekal jestli mu řeknu, aby si zapnul kabát. Neřekla jsem mu nic a dveře mu zase otevřela. Zase jsem zavřela oči, nemohla jsem se na nic soustředit. Nejdřív mě provázely děsivé myšlenky na Wendiga a pak už jen tma a hluboký spánek.