Kronika půlnoci

24. Špatný?!

Vracela jsem se od Mirana. Byla jsem spokojená s tím, že jsem s ním mohla opět strávit těch několik hodin, ale teď se musím vrátit zpět domů, protože mám ještě práci ohledně nějakých nesrovnalostí v pohybech hlídaných cílů. Procházela jsem svými klasickými cestami o kterých jsem věděla, že jsou bezpečné a nic mi tam nehrozí. Jako obvykle byly v tuto dobu vylidněné a já si nedělala starosti. Možná to bylo únavou, nedostatkem pozornosti nebo jen lajdáckým přístupem že se v tu chvíli na mě snesl stín. Shodil mě na zem a dýka mi vyjela z rukávu. Zacinkala o dlažbu a odlétla kus ode mě. Zvedala jsem se když mě silně nakopl do žeber a já rozbila dvě vázy před prahem obchodu. Pevně jsem sevřela kraj schodu a podívala se na útočníka.

Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Stál nade mnou, tvář zahalenou stínem, jiskrné oči a zlý úšklebek mu hrál na tváři. ,,Ravene?" Vyrazila jsem ze sebe. Vydal svůj klasický pohrdavý úšklebek a znovu mě nakopl svou těžkou bojovou botou. Narazila jsem zády do zdi a vyplivla krev, protože jsem si překousla jazyk.

,,Vyřiď ode mě pozdravy," uchechtl se a nemilosrdně mě zbil. Celou dobu mi hlavou běželo proč to Raven dělá? A kdo mu něco takového rozkázal?

* * *

Z té noční můry jsem se probudila úplně roztřesená a ke svému překvapení jsem zjistila, že se nemůžu pohnout. 

,,Naro," vyhrkl Miran a zněl vyděšeně. Rozhlédla jsem se pozorněji po místnosti a zjistila jsem, že ležím ve své posteli. Hrozně mě bolela hlava, čelist i celý člověk. ,,Jsi vzhůru," hlesl a pak zavolal: ,,Juliane!" 

Nevěděla jsem co se stalo. V tu chvíli mi to nedošlo a začala jsem i přes tu neskutečnou bolest vstávat. ,,Co se stalo?" Miran mi položil ruce na ramena a přidržel mě na posteli. Chtěl, abych zůstala ležet, ale já nevěděla proč. 

,,Bál jsem se, že jsi v delším bezvědomí," řekl mi Julian a naznačil Miranovi, aby ustoupil stranou.

,,Co se stalo?" 

,,Nevzpomínáš si," zavrtěla jsem hlavou a on zvážněl ,,napadli tě a surově zbili. Máš otřes mozku a vážně naraženou ruku, musíš odpočívat než se ti všechny rány zahojí a to bude pár týdnů trvat." Zvedla jsem s námahou ruce a zjistila jsem, že je mám obě pečlivě zavázané obvazy. Najednou jsem si vzpomněla. Raven mě překvapil před obchodem a napadl...

,,Raven," řekla jsem sama od sebe a podívala se na Mirana, který smutně přikývl. Nemohla jsem uvěřit, že byl tady v sídle. Pustili ho sem i když byl nepřítelem a nechali ho se mnou, vypadal totiž že několik hodin nespal. 

Julianova tvář se změnila na chladnou masku. ,,Ano, to on tě napadl," odvětil a potlačoval zavrčení. Musel mít neskutečný vztek a Miran podle výrazu taky. Já byla spíš nešťastná, myslela jsem, že jsme s Ravenem dobří přátelé a on udělal tohle.

Miran mě vzal za ruku. ,,Mrzí mě to, má milovaná Světluško." Obviňoval se, že mě v noci nedoprovodil jako to dělal vždycky. Měl práci stejně jako já a teď se za to obviňoval. ,,Kdybych tě doprovodil nemusela si skončit takhle," posmutněl a po tváři mu stekla slza. Zvedla jsem ruku a jemně mu jí z tváře setřela. 

,,Za nic nemůžeš," ujistila jsem ho a podívala se na dveře, které se otevřeli. Zatnula jsem svaly až mi to do očí vehnalo slzy a roztřásla se. Raven stál ve dveřích společně s ostatními.

,,Nar," široce a přátelsky se na mě usmál. Miran se zvedl a napřímil se tak, že by zastrašil i rozzuřeného býka.

,,Ty se opovažuješ se tu ještě ukázat?!" Zavrčel a Julian ho musel zadržet, aby po něm neskočil a neserval se s ním přímo mezi dveřmi. Všichni zmlkli a Ravenův úsměv zmizel. ,,Kvůli tobě skončila s těmi obvazy!" Vyjel na něj znovu. Raven se na mě podíval a musel vidět ten děs v mých očích, protože znervózněl. 

,,Mirane," domlouval mu Julian.

Miranova bělma byla černá jako noc když se na doktora podíval s vyceněnými zuby. ,,Viděl si to taky, ten parchant by zasloužil stáhnout z kůže!" 

,,Já jsem..." Pokoušel se bránit, ale Julian se na něj taky musel zamračit. 

,,Odejdi, Ravene, potom co jsi jí napadl z tebe má strach a může si ublížit." Vyhodil ho z pokoje Julian. Raven se podíval na mě, strčil ruce do kapes a sklonil hlavu. Vypadal podivně provinile, tohle se nedalo předstírat. 

,,Omlouvám se, že jsem tě znepokojil," omluvil se a odešel. Ostatní ze Stínů se za ním dívali a tvářili se ustaraně. Dokonce i Nadal projevil známky smutku když viděl Ravena takhle zničeného, nebylo to u něj běžné. Cítila jsem se provinile, že jsem tak zareagovala. Hrozně jsem toužila potom, aby mi alespoň řekl proč to udělal.