Kronika půlnoci

6. Snídaně s doktorem

Nara:

Přišla jsem zpět do sídla. V pokoji jsem praštila dveřmi, přilba práskla o stěnu a já se svezla na zem a rozplakala se. Ležela jsem na zemi a brečela když jsem slyšela kroky a zavrzání otevírajících se dveří. 

,,Tak jsem... Naro," vrhl se ke mě a vzal mě do náruče. ,,Co se stalo, Nar?" Hladil mě po tvářích a vlasech když jsem otevřela oči a zahleděla jsem se na něj. Měl po ramena dlouhé blond vlasy, modré oči, dlouhou táhlou jizvu přes levé oko. ,,Co se stalo?" Zavrtěla jsem hlavou a dál brečela. Připadala jsem si jako malé děcko, ale nešlo to ovládnout. Naposledy jsem brečela před rokem po tom incidentu a od té doby nic, když jsem viděla Mirana něco se ve mě pohnula a prasklo. Proto je ze mě v tuto chvíli troska. 

,,Sestřičko," slyšela jsem Karzalův smířliví hlas ,,co jsi jí provedl , Drane?!" Obořil se na něj. 

,,On za nic nemůže," odpověděla jsem mezi vzlyky a viděla jsem tvář svého bratra, který se tvářil zoufale. Dál jsem mluvit nemohla a nechtěla jsem v pokoji vůbec nikoho. Dokonce i Drana jsem poslala pryč, chtěla jsem být sama. 

 Pláč mě přešel zhruba po hodině a tak jsem už jen seděla na posteli a objímala polštář opírajíce se o zeď za sebou. Někdo po chvíli zaklepal na dveře a vešel. Byl to Fenris s tím svým miloučkým a starostlivým úsměvem.

,,Můžu?" Zeptal se a i když jsem mu neodpověděla zavřel za sebou dveře a posadil se na kraj postele. ,,Jak ti je?" 

,,Moc dobře ne," zavrtěla jsem hlavou a odložila polštář vedle sebe. ,,Neměla jsem se mu ukazovat," řekla jsem. 

,,Jednou by na to stejně přišel," vzal mě za ruku a pokoušel se mi náladu spravit úsměvem ,,možná je lepší že se dozvěděl kdo je Démon pouště teď než později." Možná má pravdu, ale i přesto... ,,Možná by jsi mu to měla říct." 

,,Teď ne, nepochopil by to." 

,,Bojíš se, že tě přestane milovat? Víš že je to nesmysl, Naro," pokoušel se mě přesvědčit o tom, že bych mu to skutečně měla konečně říct, ale pro mě to stále byla krvácející rána. Stále to bolelo a myslím, že to jen tak bolest nepřestane. 

,,Nemůžu mu to říct, teď ne." 

,,Ale setkej se s ním, je zoufalí." 

Polkla jsem a se zakoktáváním jsem ze sebe vypravila: ,,Viděl jsi ho?" 

,,Viděl," přikývl. Takže proto byl celou dobu pryč, sledoval Mirana ,,nech si to alespoň projít hlavou." 

Přikývla jsem a sledovala jak za sebou opět tiše zavřel dveře. Vyhnula jsem si rukáv a podívala se na tetování, které jsem si nechala udělat. Bylo na něm severskými runami napsáno Miran a měla jsem ho jako náramek kolem zápěstí. ,,Vím, že bych s ním měla mluvit, ale mám strach že to nepochopí," zamumlala jsem si pro sebe a podívala se na svůj stín, který smutně přikývl. Jak by to mohl pochopit, něco takového mi nikdy nemůže odpustit.

* * *

Ráno jsem se jako obvykle vydala z domu pryč, abych se setkala se svým informátorem. Měla jsem každodenní ranní rutinu a tou bylo to, že jsem se sešla s informátorem a pak jsem šla na snídani se svým přítelem Julianem, který mě jako obvykle následoval jako stín. Byl to lidský doktor a velmi dobrý přítel zlodějů a vrahů. 

,,Dnes nemáš hlad?" Zeptal se Julian když už jsem se nějakou dobu rýpala v jídle. Vzhlédla jsem a podívala se do jeho jediného zdravého oka, přišel o své levé oko stejně jako Dran přišel ke své jizvě. 

,,Ani ne," zavrtěl jsem hlavou a odstrčila od sebe talíř s račími klepety. 

Julian si založil ruce na prsou a vážně se na mě podíval. ,,Takže co se děje? Znám tě už nějakou dobu a tohle se ti nepodobá," napil se černé kávy kterou úplně miloval a nespouštěl ze mě oko. 

,,Miran je tady a podle mého informátora žije v zámku." 

,,Ví to Dran?" 

,,Ví," kývla jsem ,,sledoval ho od první chvíle co vkročil do Písečného města," promnula jsem si klouby a opřela se o zeď za sebou. Zde bylo zvykem sedávat na zemi mezi polštáři a mezi sebou mýt stůl s jídlem a pitím. 

,,Udělal ti něco?" 

,,Dran? Ne," zavrtěla jsem hlavou. Julian přivřel oko a nasadil svůj zamyšlený výraz doktora.

,,Ale spal s tebou, ne?" 

,,To ano, několikrát od té doby co Miran přijel." 

Julian se pousmál a pak řekl: ,,Cítí se ohrožený což se dá čekat vzhledem k tomu co k Mranovi cítíš, vidí v něm konkurenci a ty víš že je to oprávněné," ukázal na mě. Věděla jsem že má pravdu, proto jsem mlčela a dívala se na svůj talíř. ,,Naro, oko." 

Pochopila jsem co tím chce říct. Sáhla jsem do malé taštičky co jsem nosila na opasku a vyndala z ní jednu lahvičku ze které jsem se napila. Uklidila jsem jí zpět a účinek se dostavil za pár sekund. ,,Díky," poděkovala jsem mu. 

,,Zabírá to lépe?" 

,,Ano, zabírá to dřív... Jak jsi na to přišel?" 

,,Nevím," odpověděl ,,zkusil jsem se to smíchat s vlčím morem a zabralo to." Byl to dobrý doktor a já byla ráda, že byl i mým přítelem. Bez něj bych tady já už zřejmě nebyla. ,,Nepůjdeme?" Postavil se a dopil zbytek kávy. 

,,Dobrý nápad," přikývla jsem a naposledy se podívala na svůj plný talíř. Viděla jsem jak se na mě Julian zoufale podíval, ale nic neřekl a následoval mě. Co by mi taky měl říkat? Je sice doktor, ale na to co se stalo neexistuje lék.