Kronika půlnoci

10. Dobrá nálada

Dopoledne, po mé denní rutině jsem seděla na cvičišti a čistila jsem si hlavu. Ve vzduchu byl velmi intenzivní pach tabáku a kouře z vodní dýmky, kterou opodál kouřilo několik členů Škorpiónů a Zlatých nožů. Zlaté nože a Škorpióni úzce spolupracovali a proto je vždy rádi uvítali zde ve svém sídle.

 Promnula jsem si spánky a dál se pokoušela soustředit. Pokoušela jsem se vytěsnit třesk mečů, kouř, pachy i myšlenky na Mirana kvůli kterým jsem v noci ani spát nemohla. Podívala jsem se ze zdi na druhou stranu pod otevřený ochoz kde jsem spatřila svého bratra Mi'ka a Juliana. O něčem horlivě diskutovali. Mi'k byl rozzlobený podle toho jak se na něj otočil a hrozivě zakoulel očima, Julian byl jeden z mála lidí (mimo naši rodinu) kdo s Mi'kailem dokázal mluvit i když byl rozčílený a nebál se ho. Sledovala jsem je s přivřenýma očima a podezíravým výrazem když si toho Julian všiml. Vzal proto Mi'ka kolem ramen a pokračovali dál v chůzi. Znovu jsem se pokoušela mít v hlavě klid když mě najednou někdo pevně objal zezadu div jsem nepřepadla dopředu a políbil mě na tvář. 

,,Dnes jsi v dobré náladě," řekla jsem Dranovi a lehce ztuhla když mi rukama sjel po ramenou. Lehl si naproti mě ruku si dal pod hlavu, takže bylo vidět celé jeho tetování. Velmi často nosil černou vestu, která mu tetování odhalovala spolu s četnými jizvami. 

,,V nejlepší," dvojsmyslně se usmál a blonďaté vlasy mu sklouzly po tmavě rudém polštáři na kterém spočívala jeho hlava. Věděla jsem nač myslí... na tu noc. Přišla jsem ze schůzky s Miranem a on na mě jako obvykle čekal. Když jsem se ráno probudila v jeho posteli byl jako obvykle pryč.

,,Kde jsi byl?" 

Spokojeně se usmál. ,,V té jeskyni poblíž Gasha Munu, s těmi lupiči jsi měla pravdu." 

,,Co jste tam našli?" 

,,Zbraně, peníze, zásoby i dobytek a koně, vyměnil jsem svou klisnu na čerstvého plavého hřebce," pochlubil se a dál se usmíval. Měl hezký úsměv, ale tomu Miranovu se vyrovnat nemohl. ,,Poslyš, sarov," použil označení láska v jejich jazyce. Uměla jsem jejich jazykem, říkalo se mu southentština...Na jazyk jsem měla talent už od mala.

,,Hmmm?" 

Otevřel oči a zahleděl se na mou tvář. ,,Ten seveřan se mi nelíbí, mám dojem že tě pořád miluje." 

,,Jo, to je možné. Málo mužů z jeho rodu zůstává věrných, ale on je jiný než ostatní," odpověděla jsem s nepatrným úsměvem na tváři. Byly to hezké vzpomínky.

,,Víš o nich hodně, že?" 

,,Strávila jsem s nimi dost času a Miran mi toho hodně řekl," úsměv vystřídala maska zármutku. Ublížila jsem mu a ani jsem si to neuvědomila, protože jsem si myslela že ublížená jsem já. Najednou jsem se rychle postavila a Dran na mě zamžoural.

,,Co se stalo a kam jdeš?"

,,Jedu se projet," řekla jsem. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu a tak jsem odmítla i nabídku, že půjde se mnou. Vydala jsem se ke stáji a cestou pozdravila pár vrahů od Škorpiónů i Zlatých nožů a byla jsem ráda když mě Havran přivítal zafrkaním a potřesením své mohutné hlavy. Vyskočila jsem do jeho sedla a bránou, které oddělovala sídlo od zbytku města jsem vyrazila do pouště. Jela jsem skrze západní bránu a cestou pozdravila stráže. Ti mi samozřejmě pozdravy oplatili a já cítila pod jejich modrými arafaty úsměv. Ráda jsem je viděla a oni mě. Hned jak jsem byla za bránou a mostem, který umožňoval přechod přes řeku jsem Havrana pobídla do trysku. Od kopyt mu odletoval prach a písek když se hnal přes písečné duny. Pohledem jsem míjela skály asi míli od města, otevřenou poušť i mrtvé stromky a keře, které se v horkém pouštním slunci a větru třásly. Do očí mě párkrát uhodila zrnka písku nesená větrem, ale čelo, hlavu, nos i pusu mi chránil černý arafat. Nechala jsem Havrana, aby si pobíhal kde chtěl. Oba jsem věděli kudy vede cesta domů, i když stopy zakrýval vítr a písek přesýpající se z dun, kamenů a převisů. Můj překrásný vraník věděl kam jít a byl za to rád. Ve skalách se vyhýbal nebo přeskakoval kameny. Pod kopyty mu dunělo kamení a povrch rudé skály a prudce se zastavil až na samém okraji skal. Viděla jsem jak několik kamínků spadlo do písku pod námi. Strhla jsem si z pusy šátek a nadechla se čerstvého vzduchu. V dáli jsem viděla písečnou bouři, která už se vytrácela a na město jsem se dívala z výšky. Tady jsem si mohla lépe pročistit hlavu. Posadila jsem se se zkříženýma nohama na okraj skály a hleděla jsem na město. Havran se na mě chvíli díval, ale pak mi hodlal mé čištění hlavy překazit. Poprvé jsem viděla, že si lehl a začal se převalovat jako pes který chce podrbat na břiše a drkl do mě hlavou. 

,,No jo, ani tady klid mít nebudu," pokrčila jsem rameny a pohladila mu plece. Ten kůň je vážně divné stvoření!