Kronika půlnoci

20. Veronův příběh

Stála jsem naproti svému bratrovi a poslouchala jeho vyprávění. Zdál se být nervózní když skončil a čekal zda ho odmítnu nebo přijmu jeho návrat. Rozmýšlela jsem se, ale když jsem došla k závěru uvědomila jsem si, že jsem celou dobu věděla co mu na to mám říct. 

,,Nemám ti co odpouštět, měl si k odchodu své důvody stejně jako já... Možná chvíli potrvá než si na tebe zvyknu," spravila jsem ho o své schopnosti pomalého zvykání a vypadalo to, že se mu ulevilo. Objal mě a já si připadla zvláštně... měla jsem stejný pocit jako když mě objímá Mi'kail, ale zároveň to bylo i svým způsobem cizí.

,,Hrozně jsi mi chyběla," cítila jsem jak mě políbil na temeno. Nějak jsem nevěděla co dělat, ale probudilo to ve mně starý zapomenutý instinkt a cit jež mě donutil mého bratra obejmout nazpět. Oči mu zbloudily k Julianovi. Ruce měl založené na prsou a s úsměvem přikývl. Za tenhle podvod si to vypiješ, řekla jsem mu beze slov a zdálo se že si s tím moc těžkou hlavu nedělá. Když byla rána ošetřena a zašita mohla jsem se vydat domů a Veron trval na tom, že mě doprovodí. Než jsem vyšli z Julianova domu znovu se zamaskoval.

,,Proč si vlastně odešel?" Zajímala jsem se hned jak jsme vyrazili liduprázdnými ulicemi. Touhle dobou se to v téhle čtvrti hemžilo jen opilci, monstry nebo námi zloději. 

,,No," podrbal si zátylek ,,odešel jsem vlastně kvůli někomu kdo je mi i nadále stále velmi blízký. Nevím jestli si pamatuješ Flayma?" 

Zapojila jsem celou svou paměť a hledala někoho kdo by seděl k tomu jméno. Po chvíli vzpomínání jsem s námahou řekla: ,,Ohnivé vlasy a nevinný výraz?" 

,,To je on," přikývl. Boduju! I když se trochu stydím, že si ho pamatuji lépe než svého bratra, ale Verona to očividně netrápilo. ,,No poznal jsem ho když mi bylo 15 a tobě 5. Matka nás poslala na trh, aby jsme koupili za ten zbytek peněz alespoň nějaké jídlo. Ten opilec, kterému jsem říkal otec byl v lovu příšerný a nebylo divu, že jsme měli málo peněz. Už jako malá jsi milovala bojování a krev ti nevadila, proto ses zastavila u kováře a prohlížela sis zbraně. Byly úplně nového vzoru. Ostře tvarované čepele, originální rukojeť, nové hlavice... jednoduše vše co jsem nikdy neviděl. Vzhlédl jsem abych viděl kdo je vytvořil, byl to Flaym. Tváře měl rudé buď od studu či horka z výhně a nevinný výraz," zasnil se a lehce zvedl hlavu. 

,,Zamiloval ses." 

V jeho hlase znělo pobavení když odpověděl: ,,Na první pohled," přiznal se bez ostychu a pokračoval. ,,Flaym se podceňoval, protože mu kvůli jeho originalitě říkali že je k ničemu a neschopný. Bral si to k srdci, ale já ho přesvědčil, aby koval dál. Vyrobil tenhle prsten," sundal si rukavici a ukázal železný prsten na prostředníku levé ruky ,,a dal mi ho chvíli před naším odchodem."  

Nemohla jsem se dál kousat do rtu a zeptala jsem se: ,,Proč jsi odešel?" 

Chvíli mlčel. Na můj vkus až moc dlouho a začínal mě přepadat pocit, že jsem se na to neměla ptát. ,,Víš přeci, jak společnost reaguje na lidi jako já, no," odmlčel se ,,otec se z tebe pokoušel dostat odpovědi s kým se scházím a to jsem zakročil já. Poprvé použil svou moc k boji a způsobil mu nehezké zranění, pak jsem utekl si s Flaymem." Vysvětlil. Neměla jsem mu to za zlé, moc dobře vím jaký byl náš otec parchant. ,,Vyrazili jsme na východ. Po cestě jsem bral zakázky na lov monster a krádeže, abych nás oba udržel naživu. Dostali jsme se přes hranice až k Ďáblovu chřtánu," věděla jsem co to je. Rokle plná pastí, nástrah, příšer a nebezpečí. Většina lidí tam najde jen smrt, ale můj bratr to zvládl. ,,Tam jsem objevil Alikate." 

,,Co je to?" Skočila jsem mu okamžitě do řeči. 

,,Obrovské královské město plné vrahů, zbojníků, zlodějů a psanců... ovšem tam jsou tito lidé oslavováni jako rytíři. Královskou stráž tvoří převážně nejlepší vrahové. Vládne jim spravedlivý král Jae'hal. Své vojáky posílá do sousedních zemí, aby sbírali informace... Každý se jim tam hodí." 

Zasnila jsem se. Město kde by Rebelové mohli vzkvétat mnohem více než tady. Jsme sice na velmi vysoké příčce známosti a váženosti, ale tam by to bylo něco jiného. ,,Tam to musí být úžasné." 

Úsměv v jeho hlase byl znatelný když odpověděl: ,,Líbilo by se ti tam," strčil si ruce do kapes a pokračoval. ,,Falym mne přesvědčil abychom tam zůstali. Živil jsem nás z peněz, které mi zbyly ze zakázek, ale nepřestával jsem přemýšlet co s námi i s tebou bude. Jednou v noci kdy Flaym usnul mě přepadli deprese a já se šel projít, abych si pročistil hlavu. Procházel jsem podél řeky a na mostě jsem se setkal s jistým mužem. Byl o pár let starší než já, měl popelavé vlasy a stejný problém.

 Dali jsem se do řeči a den na to si mě do zámku předvolal král. Dokážeš si zřejmě představit ten šok když 15-ti letý kluk musí před krále, ale když jsem ho viděl nemohl jsem tomu uvěřit. Byl to ten samý muž se kterým jsem mluvil minulou noc. Nechyběl tam ani jeho manžel Demoran a to mě přesvědčilo tam zůstat." 

Byla jsem překvapena, něco takového bych nečekala. ,,Takže to není jen ráj zlodějů, ale i místo pro lidi jako jste vy dva?" 

,,Ano," souhlasil ,,Demoran s Jae'halem mi nabídli místo kapitána královské stráže složené právě z vrahů a já bez váhání přijal. Získal jsem nejen svého nejlepšího přítele, ale i dost peněz na to, abychom si s Flaymem i v našem věku postavili vlastní dům a kovárnu na okraji lesa. Živil jsem nás já a moje schopnost vůdce, ale potom co jsem oslavil své šestnácté narozeniny si Demoran všiml zbraní jež mi k narozeninám ukoval Flaym. Okamžitě chtěl vědět kdo je vytvořil a já mu tedy svého přítele představil. Víš, Demoran má na zbraně dokonalé oko a je dobrý válečník, ale Jae'hal ho vždy od bitevního pole drží daleko." Takže můj bratr a král jsou nejlepší přátelé, vypadá to, že se mu splnil sen. ,,Stačilo pár týdnů a jeho zbraně i šperky se začali vyvážet. Teď je nejznámějším a nejúspěšnějším kovářským mistrem na všech světadílech. I ty máš jeho nůž," ukázal k mému pasu. Koupila jsem ho za pořádný obnos u jednoho obchodníka a ani jsem neměla ponětí, že je od něj.

,,Co jsi dělal ty?" 

,,Jakožto nejlepší voják a zabiják jsem se stal Přízračným chodcem a zbavil svět Bílé královny." Vytřeštila jsem na něj oči a ztuhla na místě. Smrt Bílé královny byl triumf a ten kdo to provedl sklidil obrovský respekt, takže to byl můj bratr. ,,Byl jsem to já," přikývl. Četl mi to v očích a podle postoje s tím byl spokojen.

,,Už teď si pro mě hrdina," přiznala jsem se smíchem a objala jsem ho. Cítila jsem jak strnul, ale pak mi to oplatil. Bylo zvláštní ho objímat, byl to hrozný nezvyk, ale je to jako objímat ostatní z mých bratrů.