Kronika půlnoci

38. Povolání démona

,,Zase jsi nespala?" Miran mě probudil svým příchodem. Na chvíli jsem chtěla ulevit očím a zřejmě jsem usnula opřená o zeď zakončené klenbou nad mojí hlavou. Zamrkala jsem do prudkého světla magické lampy hned vedle místa kde jsem stála. Chvíli mi trvalo než jsem se rozkoukala a spatřila Vlka severu, který ke mě pomalým rozvážným krokem mířil. Vypadal, že má za sebou těžký den. 

,,Tak tři hodiny včera," odpověděla jsem. Miran si založil ruce na prsou a zavrtěl hlavou. ,,Co se na mě tak koukáš, nemám čas spát." 

Miran se chystal mě přesvědčovat o přesném opaku, ale pak si to rozmyslela a místo toho řekl: ,,Půjdeme nebo si chceš odpočinout?" 

,,Špatná otázka, příteli," vydala jsem se k místo kde jsem si byla jistá, že se to stvoření objeví. Miran ještě neznal každý kout města a tak byl značně překvapen když jsem se vydala kolem katedrály dál do spletitých uliček.

,,Víš jistě kam jdeme?" Zněl nejistě a vyčerpaně. 

Otočila jsem se na něj a zpozorovala jeho ostražitý výraz. ,,Nevěříš mi?" Pod kápí mi nebyl vidět obličej, ale přesto jsem věděla jaký uražený tón mám nasadit aby to poznal. 

,,To bych si nedovolil, jako obvykle můj život závisí na tom kam mě zavedeš," usmál se a přes hlavu si přetáhl vlastní kápi. Bylo zvláštní mu nevidět do tváře. ,,Máš nějaké instrukce o tom stvoření když už mi nic jiného neřekneš?" 

,,Stěny mají oči a uši, divil by ses kolik peněz zdejší lid získá špiclováním pro někoho jiného než svého prince... Nemůžu ti to říct ani kdybych chtěla," zastavila jsem se a otočila k němu. 

,,Co to děláš?" Nerozuměl a ani nemohl. Položila jsem mu ruce na ramena a přiblížila rty k jeho uchu. Předstírala jsem, že mu něco tajného říkám a pak jsem zvedla ruku otevřenou dlaní vzhůru. Tma, která mi jako obvykle dělala špehy vytáhla zpoza jednoho sloupu špicla. ,,Aha, už chápu," sdělil mi. Otočila jsem se k tomu muži a přinutila temnotu pustit ho. 

,,Kdo ti zaplatil?" 

,,Byl to čaroděj který ovládal pohyb předmětů," Telekineze, to jsem si mohla myslet. ,,Odpusťte, má paní," řekl když jsem ho vzala za rameno. Nic jsem neřekla, prudce ho otočila a dýkou jež mi vyjela z rukávu jsem mu podřízla hrdlo. Hlavu jsem mu držela zvednutou zatímco on se dávil krví a lapal po dechu. Pustila jsem jeho bezvládné tělo až když se přestalo hýbat v posmrtné křeči. Překročila jsem krev, která se rozlévala po dlažbě jako voda a stejně tak se vsakovala do písku.

,,Tohle jsem nechtěla aby jsi viděl," pronesla jsem a vydala se zase dál. Nic k tomu neřekl. Jen stál a koukal na to jak toho muže podřezávám. Neměla jsem čas si zatěžovat hlavu s tímhle, protože jsem zaslechla odbíjet půlnoc ve chvíli kdy jsem dorazila na menší prázdné náměstí. Podívala jsem se na Mirana, který se zastavil o krok za mnou a já mu rychle řekla: ,,Ať se děje cokoliv ať cokoliv řekne, za žádnou cenu se mu nedívej do očí." 

,,Proč?" 

,,Byl by problém pak tvou duši přivést zpět," vysvětlila jsem kvapem. Za svými zády jsem uslyšela syčení dříve než se Miran stihl podívat. Neměla jsem ráda ten pach starých obvazů a lihu, ale přesně tak to stvoření bylo cítit. Pomalu jsem se otočila a spatřila ho. Dlouhé ruce k nepřiměřené velikosti těla pokryté obvazy, obrovská potrhaná bílá křídla,vyhublé břicho odkrývalo žebra obmotaná nažloutlými obvazy a hlavu zahalenou čistě bílou kápí. ,,Zdravím tě, příteli," pozdravila jsem slušně a chytila za ruku Mirana, který se chystal vystartovat když stvoření seskočilo ze střechy na zem a zamávalo křídly. 

,,Zdravím," pronesl nakřápaným hlubokým hlasem, který nepocházel z tohoto světa ,,vás oba. Ty vím co jsi zač, ale on?" Naklonil hlavu na stranu.

Podívala jsem se na Mirana, který hleděl na jeho krk nikoliv do černého tunelu kde by se vzápětí objevili oči kdyby to udělal. Konečně přestal zpochybňovat mou schopnost znalosti magických a démonických tvorů. ,,Můj přítel ze severu, jméno důležité není. Důležité je, že na něj nesmíš sáhnout dokud je pod mou ochranou." Stvoření zasyčelo, ale kývlo na souhlas. ,,Můžeš s ním mluvit," ustoupila jsem Miranovi. Byla jsem překvapena jak se Miran vyzná v politice a jak dokáže jednat. Po boku krále se toho zřejmě naučil dost. Nevěděla jsem přesně o čem se baví, ale co jsem z toho kontextu pochopila bylo: Že řeší stejný problém jako my zloději, akorát tomu dodávají diplomatickou řeč. Ponořila jsem se do svých myšlenek o tom co jsme o nepříteli zjistili.

,,Skončili jsme," zavrčel nespokojeně Vlk. Stvoření se stále krčilo u země a vypadalo dost děsivě.

,,Jak si přeješ," poklonilo se mu stvoření a zamávalo křídly. ,,Ani nechceš vidět co se pod kápí skrývá?" 

,,Kdybych chtěl," odpověděl mu hořce Miran ,,už dávno jsem se podíval!" Odbil ho. Stvoření se s vrčením nahrbilo připravené ke skoku, ale to jsem se před něj postavila já a napřímila se. Cítila jsem, že mi Miran dýchá na záda a dech se mu lehce tají. 

,,Odejdi nebo tě přinutím," cítila jsem v sobě pocit jakoby se mi za zády rozvinula velká těžká křídla. Bylo to jakoby mi magie narostla a pokoušela se uvolnit nějakou část ve mě, ale zatím neměla dost sil. Stvoření nesouhlasně zasyčelo a zakoulelo na mě rudýma očima jež se mu jako lucerny rozsvítily v rudém tunelu. ,,Běž, hned!" Přikázala jsem nesmlouvavě. Bála jsem se, že ho nepřesvědčím. Nakonec ovšem zmizelo jako stín ve světle. Vydechla jsem si a otočila se na Mirana.

,,Není ti nic?" 

,,Proč by mělo být?" 

,,Něco se s tebou dělo, když jsi ho posílala pryč něco jsem cítil," řekl mi a podepřel mě. Cítil to oprávněně.

,,Musela jsem použít moc, abych ho k tomu přinutila," nenápadně jsem kývla na stín na zdi, který mi kývnutí oplatil a změnil se opět v ten můj. Miran popadl jednu z pochodní na zdi, aby znovu nešel ten démon přivolat a vydali jsem se zpět. To jsem ještě nevěděla s čím na mě Miran přijde se svou bystrostí.