Kronika půlnoci

54. Na večeři

Cítila jsem se provinile za svou reakci a odchod, ale už jsem se moc neměla k tomu, abych se tam vracela. Mozek říkal ne ale srdce zase ano... Jako vždy jsem se rozhodla poslouchat mozek. Vždy jsem kladla větší důraz na zdraví rozum než na city, ale nikdy jsem se za to necítila takhle. Provinilost na mě dopadla plnou vahou a proto jsem se opět vyškrábala na svou oblíbenou vyhlídku na budově. Sledovala jsem obzor a písečnou bouři, která se hnala několik kilometrů odtud. K uším mi doléhaly zvuky ulice. Někdo se vedle v domě hádal, pode mnou zařehtal kůň, nad hlavou mi zakřičel sokol a někde v dálce zařval lev. 

,,Nar?" Otočila jsem se když jsem uslyšela své jméno. Teď jsem se cítila ještě hůř když jsem zjistila, že je to Miran. Otočila jsem se zase zpět a o kousek se posunula když se posadil vedle mě. Nebyla jsem sto se na něj ani podívat natož se o něj opřít. ,,Tak co se stalo?" 

,,Nic," odpověděla jsem prostě, ale jeho výraz, který jsem viděla periferním viděním byl nedůvěřivý. Ovšem, že mi nevěřil. Nikdy mi tuhle odpověď nevěřil.

,,Vadilo ti, že jsem mluvil s Adou, že?" 

,,Spíš jak si s ní mluvil," přiznala jsem vyhýbavě. ,,Nevím proč mě to tak vzalo, přesně tohle jsem přeci chtěla." 

,,Jak jsem s ní mluvil?" 

,,Opatrně a něžně... já nevím," povzdechla jsem si a složila hlavu do dlaní ,,každopádně ses takhle ke mě nikdy moc nechoval." Věděla jsem jak smutně se na něj dívám a bylo mi líto, že se za to teď musí cítit podle toho výrazu. 

,,Nikdy mě nenapadlo, že to chceš. Měl jsem za to, že nechceš abych se k tobě tak choval a vadí ti to." 

,,Vlastně mi to nevadí," přiznala jsem se s výmluvným pokrčením ramen. ,,Nikdo se ke mě tak nechoval, ani ty ne. Ta holka má štěstí." 

Miran mě skoro ani nenechal domluvit: ,,To nebylo flirtování, Naro, má ze všeho strach a já jsem prakticky jediné spojení s jejím domovem. Stýská se jí stejně jako mně není to tak, že bych tě chtěl vyměnit." 

Srdce se mi trochu zklidnilo. ,,Protiřečila jsem si, udělala jsem chybu," další provinilí povzdech ,,jako obvykle dělám ukvapené závěry." 

,,Občas se prostě spleteš nebo uděláš chybu, stane se to," položil mi ruku na rameno a pevně sevřel látku mého oděvu. Znala jsem to gesto a bylo dost vyzývavé. Podívala jsem se na něj a zavrtěla hlavou. ,,Fajn," ustoupil. Chvíli jsem seděli úplně tiše. Hlavu jsem měla položenou na jeho rameni a odpočívala. Nenapadlo by mě, že se zeptá: ,,Nikdo že se k tobě tak nechoval? Co Dran nebo jak se vůbec jmenuje?"

,,Ten ani náhodu," odtušila jsem obratem ,,byla jsem spíš něco jako jeho trofej." Dotkla jsem se své hlavy. Vzpomínám si jak mě vždycky zatáhl za vlasy.

,,To jsi za ten rok měla jen jeho?" 

,,Vlastně jsem nikoho mít nechtěla," vrátila jsem se k tomu zpětně ,,prostě to byl jen pokus." 

Miran vypadal potěšeně. ,,Který se nezdařil, co?" 

,,Ta tvá škodolibá radost." Zavrtěla jsem hlavou a zadívala se na věže. ,,Nezdařil se, vzhledem k tomu že tu teď sedím s tebou."

Úsměv mu z tváře zmizel, zřejmě si na něco vzpomněl. Trochu mě to zneklidnilo, protože naposledy se takhle tvářil když se berserkové z klanu Lågorne objevilo v jeho vesnici. ,,Budeš zítra pracovat, že?" 

,,Mám teď hodně práce, co se jít najíst?" Nabídla jsem mu. 

,,To není špatný nápad," usoudil. 

 Byla jsem ráda, že souhlasil, ale moc se netvářil na jídlo, které nám přinesli. Dívala jsem se jak si prohlíží kusy ryby na svém talíři a tváří se k tomu dost nedůvěřivě. Vzpomínala jsem si na jeho omezený jídelníček doma a chtěla jsem ho přimět, aby vyzkoušel konečně něco nového.

,,Alespoň ochutnej," přemlouvala jsem ho. 

,,Nelíbí se mi jak to voní," zkroutil ústa do nespokojené grimasy. Znala jsem ho lépe než kdo jiný a věděla jsem, že orientální koření nejí. Zvedla jsem proto ruku s vidličkou, abych mu ukázala že mu to nic neudělá, ale on mě zastavil. Chvíli váhal, ale pak si přeci jen kousek vzal. ,,Není to tak špatné." 

,,Zkusit něco nového není tak hrozné, ne?" Sama jsem si krájela chapadla chobotnice s nasolenými řasami.

Zvedl pohled od svého talíře a odpověděl: ,,To vím lépe než kdo jiný když mám tebe," nenáviděla jsem ten jeho svůdný tón, pokaždé mi naběhla husí kůže. Dál jsem naštěstí tuto debatu nerozvíjeli. Jedli jsme a povídali si o různých věcech na které zrovna přišla řeč, ale najednou se Miran napřímil a zornice se mu zúžily až se skoro ztratily v jeho duhovce.

,,Co se děje?" Položila jsem příbor a přivřela oči. 

,,Pojď sem," když něco řekl s takhle vážným výrazem většinou to myslel vážně. Poslechla jsem ho. ,,Sedni si mi na klín, čelem ke mě!" Přikázal a já znovu udělala co řekl. Přes hlavu mi dal svůj šátek a rychle mi pod něj schoval vlasy. Právě včas, protože v tu chvíli se dveře otevřeli a dovnitř někdo vešel...

Potěší mě někdo nějakým komentářem?