Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 97. - Trable

Brána zmizela a zůstali jsme tu my čtyři. Co teď?

„Nemusíte to dělat." Začal na ně promlouvat Kenji.

Derin a Silas se na sebe podívali.

„Bohužel musíme. Rozkazy generála jsou jasně dané a my ho nezklameme." Řekl Derin a šahal po meči.

„Neměli jste nás špehovat, spratci." Zavrčel Silas a taky šáhl po meči.

„Jak myslíte." Řekl Kenji.

Kenji si vykouzlil svůj meč a rozeběhl se proti Silasovi. Ten tasil svůj meč a taky se vrhl po Kenjim.

„Seš můj prcku." Zašeptal Derin.

Nestačil jsem se ani pohnout a Derin už byl u mě. Strčil do mě a tím mě svalil na zem. Jeho stříbrný meč se zatřpytil ve svitu měsíce a máchl. Jen taktak jsem tam stačil dát ruku a vykouzlit vzdušný štít. Meč se o štít zastavil. Derin se vší silou snažil štít prorazit.

,,Unictas!"

Meč začal šlehat purpurové plameny. Je to samý jako použili ti elfové minule. Najednou mě odhodila strašná rána. Můj štít byl prolomen. Kutálel jsem se po zemi.

„Iruko!" Zařval Kenji.

Chtěl se ke mně rozeběhnout , ale Silas mu zablokoval cestu.

„Já jsem tvůj protivník." A máchl mečem.

Pomalu jsem se zvedl.

„Au, moje hlava." Zamručel jsem si pro sebe a chytl se za hlavu.

Najednou jsem ucítil ostrou bolest v břiše. Derin mě praštil rukojetí jeho meče. Zakuckal jsem se a chytl si břicho. Naštěstí jsem to ustál. Jsem první den z postele a už dostávám znova nakládačku.

„Dnes padneš, mágu. Dnes ti useknu hlavu." Zakřičel hromotluk.

Bolest se v jedné sekundě proměnila ve vztek. Vztek naplnil každou z mých buněk v těle. Zavřel jsem oči a snažil se uklidnit. Ta moc. Zase se dere na povrch. Co to semnou v poslední době je? Cítil jsem se jako tehdy na palouku. Neskutečný vztek a vražednost. Nemohl jsem s tím bojovat. Úplně mi to zatemnělo mozek a já opět začal pomyslně opouštět své vědomí. Mé oči nabrali dračí podoby. Smrtonosně jsem se podíval na elfa.

„Co to máš s očima?" Zděsil se.

„Iruko... Nedělej to. Musíš se uklidnit." Pokřikoval na mě blonďák, bohužel jsem neposlouchal.

„Hikaru..."

Dlaně mi začali rudě žhnout a z nich se zvedal plamen, který přiváděl Hikara k nám.

„On nelhal... Ty jsi dračí strážce."

„Zemřeš s tím dle vědomím, červe."

Natáhl jsem ruku proti němu. Hikaru ani nepotřeboval nijak pobízet a začal se k němu blížit. Temný elf vytáhl druhý meč a zase si pro sebe něco zašeptal.

Drak už otevíral tlamu, ale Derin ho zastavil svými meči.

„Táhni k čertu!" Zařval Derin.

Meč se purpurově zableskl, a tím vytvořil jakou si explozi, která zasáhla Hikarovu tvář. Drak nelibě zasyčel.

Iruka si jen chytl tvář a podíval se na kapky krve. Na tváři měl malou jizvu.

„Dračí plamen!" Natáhl jsem k nebi ruku a pak ji rychle spustil dolů.

Hikaru vzletěl do výšky a vychrlil oheň, který zasáhl Derina. Ten se jen kryl zkříženými meči.

„Derine ne!" Zařval najednou Silas a běžel mu na pomoc.

Vytáhl bič a jedním hodem chytl drakovu tvář. Zapřel se a snažil se drakovi zavřít pusu. Drak se začal otřásat, aby ze sebe strhl bič. 

„Derine, to je tvá možnost." Zařval na něj Silas.

Elf se rozeběhl a odrazil od země. S bojovným křikem to mířil přímo na Hikarova srdce.

„Chcípni!!!" Ječel na draka.

Najednou však Derina strhl někdo jiný. Byl to Kenji. Jedním máchnutím ho skrz na skrz probodl.

„Neeeee!!! Derineeeee!" Zakřičel Silas.

Bič mu padl k zemi. Odvolal jsem lstivě Hikara na chvíli pryč a poté ho znova přivolal, aby se vymanil z byče. Silas těkal očima mezi mnou a Hikarem.

Jen jsem se na něj usmál. A máchl rukou. Hikaru se napřáhl a jedním pohybem zapálil Silasovo tělo. Nic nezbylo.

„Hahaha! Nikdo na nás nemá!" Začal jsem se děsivě smát.

Najednou Hikara něco praštilo. Ohlídl jsem se a viděl jsem obřího zlatého anděla.

„Zase ty... Tentokrát ti to oplatím."

„Iruko, už zase si ztratil kontrolu. Musíš se uklidnit. Tohle nejsi ty."

„Haha... Ani náhodou... Toto jsem já! Mocný a nepřemožitelný."

Kenji se jen zamračil.

„Dělej, co umíš. Hlavně toho draka nezabij." Rozkázal andělskému rytíři.

Ten se okamžitě pustil do Hikara. Kenji na nic nečekal a hned se ke mně rozeběhl.

„Bláhový. Myslíš, že ovládám jen jednoho. Poznej mé dráčky!" Užuž jsem natahoval ruku, když se mi kolem rukou a kotníku ovázali kořeny. Okamžitě jsem padl k zemi.

„Neboj, moc dobře si to uvědomuju." Nadřazeně se na mě usmál.

Snažil jsem se jakkoliv uvolnit z kořenů. Najednou si na mě Kenji sedl.

„Nechci tě mlátit, ale nejsi to ty. Musíš toho okamžitě nechat. Ubližuješ si. Tvé tělo není úplně uzdraveno."

„Slez ze mě, kreténe!!" Křikl jsem na něj.

„Promiň mi, Iruko." Smutně pověděl a přiložil si ruce na mé spánky.

Kenji hned ruce odtrhl a zasyčel.

„Ku ku ku, že by ti snad vadili dráčci v mé hlavě?" Vysmíval se mu.

Kenji jen zaklel a položil ruce zpět. Oba jsme nelítostně začali křičet. Drak i rytíř oba zmizeli. Teď to bylo nad tím, kdo se vzdá dřív.

„Irukoooo!" Zakřičel Kenji.

„Aaaaaa!!"

Boj pokračoval dobrých 5 minut, když jsem najednou opět procitl. Kenji byl nade mnou a koukal na mě. Těžce oddechoval.

„Kenji?" Zašeptal jsem.

Kenji se jen usmál a slezl ze mě. Kořeny povolili a já se mohl zas hýbat. Okamžitě jsem skočil do Kenjiho náruče a začal vzlykat.

„Pomoc mi, prosím. Nezvládám to." Zašeptal jsem mezi vzlyky.

Kenji si mě pevně objal a rukou mi začal hladit po vlasech.

„Neboj, pomůžu ti. To ti přísahám. Všichni ti pomůžeme." Zašeptal a přitiskl se ke mně.