Země Vzdálená (DOKONČENO)

kapitola 4. - Tajemství

Mladý Iruka Huro právě opustil dětský domov. Snad štěstím či silou osudu získal práci v odlehlé residenci, ve které bydlí čtyři bratři. Co však tyto bratři schovávají za tajemství?

Letmé sluneční paprsky, které se probojovaly skrz závěsy, mě donutily otevřít oči. Chvíli jsem jen tak koukal do stropu. Nebyl to sen. Mám tuhle skvělou práci, ze které snadno budu moc posílat své vydělané peníze do sirotčince. Děti konečně budou mít lepší jídlo. Vzpomínal jsem, jak jsme někdy k večeři měli jen kůrku chleba, protože nebyli peníze. Vychovatelka Momo, sháněla peníze a sponzory, jak jen to šlo. Vstal jsem a šel do koupelny. Umyl jsem si obličej a dal si sprchu. Teplé kapky mi dopadaly na mé ztuhlé tělo. Bylo to osvěžující. Poté jsem roztáhl závěsy. Slunce teprve šplhalo po stromech vzhůru na nebe. Vlezl jsem ke skříni a vytáhl z ní sněhově bílý dlouhý svetr.

Seběhl jsem do kuchyně. Postavil jsem si na čaj a vyndal z lednice zbytek rýže a vajíčka. Konvice mezitím ohřála vodu a já si zalil zelený čaj. Sedl jsem v kuchyni na barové židličce. Nevím proč, ale nechtěl jsem sedět na místě, kde sedají mí páni. A vzhledem k tomu, co mi bylo včera jasně naznačeno, nechtěl jsem dělat zbytečný další problémy. S radostí jsem se pustil do snídaně.

Sundal jsem si jednu papuči a dal si jednu nohu na židli. Do ruky jsem si vzal čaj a usrkával. Užíval jsem si ten klid a hlavně ten luxus a štěstí, které mám. Na chvíli jsem zavřel oči a zabloudil ve vzpomínkách na Mominy snídaně. Každou neděli jsme měli tak zvanou Velkou snídani. Momo to vždycky záhadným způsobem zařídila.

„Co tu provádíš?" Prořízlo ticho chraplavý hlas.

„Íííík!"

Tak jsem se lekl, že jsem málem spadl ze židle. Polil jsem si svetr, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Rychle jsem se postavil do pozoru.

„Promiňte, nevěděl jsem, že už je někdo bude vzhůru, pane." A uklonil jsem se.

„Hm." Chladně mě odbil Fuyu.

Sedl jsi ke stolu. Nenápadně jsem ho pozoroval. Byl rozcuchaný víc než obvykle. Bylo to roztomilý. Na sobě měl jen tepláky a triko. I v tomto oblečení mi naháněl husí kůži.

„Budeš tam jen tak stát nebo mi už konečně přineseš něco k jídlu?!"

„Ano, pane. Hned to bude. Budou vhodná vajíčka?"

„Jo a už dělej."

Rychle jsem šel připravit jídlo. Bože co toho kluka tak žere? Nechal jsem to být. Zatím co už jsem na pánvičce připravoval vajíčka, si Fuyu stoupl do dveří a opřel se o futra. Po zbytek doby mě sledoval. Nic sem neřekl. Bylo to nepříjemné.

Už jsem to měl. Úhledně jsem to naservíroval na talíř a chtěl jsem se rozejít do místnosti, ale to co jsem viděl, mě přišpendlilo na místo. Fuyu stál a potutelně se usmíval. Bylo to zvláštní. Vypadal už jak normální lidská bytost. Sice to byly jen lehce nadzvednuté koutky. Do tváří se mi nahrnula červená barva. Rychle jsem sklopil zrak a trochu k němu natáhl ruku s talířem.

„Tady, pane. Vaše snídaně."

Fuyu se zarazil a opět nasadil svůj ledový obličej. Vzal si talíř a zasedl s ním ke stolu.

„Dobrou chuť, pane." Špitl jsem, když jsem procházel kolem něj.

Nic neřekl. Taky jsem to čekal a pokračoval se převlíknout. Šel jsem připravit i snídani pro ostatní. Už se skoro blížil domluvený čas. Připravil jsem jim omeletu se zeleninou a rýži. Fuyu už tu není, a tak si nemůže stěžovat, že měl něco jiného. Jako načas se objevili Haru, Natsu a Aki.

„Dobré ráno, Iruko." Pozdravil mě každý z nich a zasedli ke stolu.

„Dobré ráno, pane." Odpověděl jsem každému a zmizel jsem v kuchyni.

Šel jsem uklidit kuchyň. Kluci to okamžitě snědli a byli tak hodní, že mi i donesli talíře do kuchyně.

„Děkuju. Mohli jste to tam v klidu nechat. Já bych to sesbíral." Řekl jsem vděčně.

„Tak ještě umíme vzít talíř a odnést ho. Jinak dnes Iruko budeš pomáhat odpoledne Natsuovi na zahradě."

Natsu se na mě zazubil. Měl hřejivý úsměv. Úsměv jsem mu vrátil a dál se věnoval nádobí.

„Dobře tak až umeju nádobí a trochu poklidím první patro. Přijdu vám pomoc, pane."

„Tak zaprvé nejsem žádný tvůj pán. Říkej mi prostě Natsu. Zadruhé až tu budeš uklízet, nechoď do třetího patra ano?"

„Noo....dobře."

„Super tak odpoledne."

Natsu zmizel jak pára nad hrncem a já se věnoval své práci. A to že jsem ji měl dost. Jak jsem řekl, zametl jsem, utřel prach, uklidil v jejich pokojí a ve svém. Poté jsem udělal oběd pro kluky. Pak jsem se najedl já a poté umyl nádobí a pak konečně jsem šel za Natsuem.

Za domem měli obří zahrádku. Měli tam normálně posezení s ohništěm. Pak záhony s květinami. Vzadu se odráželi paprsky od hladiny jezírka no a v neposlední řadě měli záhonky se zeleninou a nějakým ovocem. A tam už pracoval Natsu. Haru tu byl též a pečoval o záhony jakýsi bylin. Bylo krásný počasí a perfektní na zahradničení.

„Pane...Tedy Natsu tak jsem tady." Oznámil jsem.

„Super vem motyku a pojď makat."

-----------------------

Už jsme tu nejméně přes tři hodiny. Sluníčko pomalu upadá za horizont. Naštěstí jsme to měli skoro hotový. Přehraboval jsem se v hlíně, když najednou jsem se řízl o kus skla, co tam byl. Rozřízl jsem si celou dlaň vedví.

„K sakru au!" Zaklel jsem.

„Iruko, co se stalo?" Zeptal se ustaraně Natsu.

„Ale řízl jsem se." Odpověděl jsem a ukázal ruku, ze které pomalu, ale jistě začala vytékat krev.

Natsu zkoprněl. Koukal na mojí dlaň. Ne on jí úplně hypnotizoval.

„Natsu co je? Nemáš rád pohled na krev?" Zeptal jsem se opatrně a začal schovávat ruku.

Natsu nic neříkal. Najednou se stalo něco neuvěřitelného. Myslel jsem, že se tohle ani nikdy nemůže stát. Natsuovo bělmo zčernalo. Jeho žluté oči byly sytější a jeho panenky se zúžily do tenkých linek. Bylo to něco strašidelného. Musel jsem zaječet na celé kolo. Natsu se jen usmál a tím mi odhalil jeho dlouhé tesáky. Začal jsem předním couvat, ale upadl jsem. To rozšířilo víc jeho úsměv.

„Ale ne." Vzdychl vyděšeně Haru opodál.

Než stačil Haru nějak zareagovat Natsu se ke mně rychle vrhl. To je můj konec. Zavřu pevně oči a modlím se za spásu.

Čekám. Čekám. Nic. Otevřu oči a přede mnou stojí Fuyu a drží Natsua. Kde se tu tak rychle vzal?!

„Natsu přestaň!" Křičel na něj rázně, ale Natsu se stále ke mně snažil dostat. Instinktivně jsem začal couvat.

„Chci ho." Zasýpal.

„Aki! Haru! Pomozte mi ho dostat do sklepa!"

Oba se bleskově ukázali u nich a pomohli ho táhnout pryč. Pořád na mě koukal. Ty jeho oči a ty zuby. To není Natsu. To je monstrum.

Rychle jsem vstal a utíkalpryč. Musím odtud. Tady nebudu už ani minutu. Co jsou zač? Upířineexistují! Upíři neexistují! Řval jsem na sebe a dál se plahočil cestou.Utíkal jsem a nevím kam. Na cestu už jsem taky dobře neviděl. Připočtěme k tomumojí neohrabanost a máte tu úžasný překvápko. Zakopl jsem o vyčnívající kořen aspadl. A aby toho nebylo málo, kutálel jsem se z nějakého srázu. Při cestě dolůjsem spadl hodně krát na kamení a nejen že ty nárazy odneslo mé tělo, ale i máhlava. Poté už pomalu cítím tlumenou bolest a jak zavírám očí a vše zčernalo.