Země Vzdálená (DOKONČENO)

kapitola 11. - učeň

Od smrti Momo-san a boj s nepříčetnou Ginou uběhlo pár týdnů. Iruka, nesnesl ten hořký pocit v jeho hrudi, a tak se okamžitě vrátil zpět do práce.

Otíral jsem prach ze svícnů v třetím poschodí. Bože to fakt neumí uklízet? Remcal jsem si další nadávky na ty prasata, co vypadají jako lidi, když jsem uslyšel jejich hlasy. Měli trochu pootevřené dveře. Co nejvíc potichu jsem se k nim přiblížil a naslouchal.

„Myslíte, že to, co říkala Gina, byla pravda?"

„Jsem si jistý, že je. Driády mají doopravdy skvělý čich na to, aby rozeznaly bytosti a jejich původ." Odpověděl Haruovi Aki.

„Ale jak to, že jsme si toho nevšimli? Byla to snad nějaká vůle vyšší moci, aby k nám přišel? Co je tedy vlastně zač?" Chrlil ze sebe otázky Natsu a byli i docela na místě. A ostatní neznali odpovědi.

„Je to Iruka. Nic se na něm nezměnilo. Je pořád ten samý kluk, kterého jsme zaměstnali." Pronesl věcně Aki.

„Fuyu... Myslíš, že to Iruka ví?" Zeptal se s vážným výrazem Haru.

„Co mám teda vědět?"

Do háje. Já to řekl nahlas. Bezmyšlenkovitě jsem rozrazil dveře a zeptal se rovnou na rovinu. To nebyl dobrý nápad.

„Vlastně... můžu tu utřít prach?" Pokusil jsem se o chabý úsměv a drbal jsem se nervózně na zátylku.

Všichni na mě vyjeveně koukali. Podíval jsem se na ně a měl zvláštní pocity z jejich výrazu. Natsu se křenil jako vždy. Haru se na mě mile usmíval. Aki měl svůj tichý neurčitý výraz. A Fuyu? Na toho jsem snad ani neměl koukat. Zase kolem sebe měl tu zvláštní temnotu, co se vlnila. A jeho oči byly jak oči ďábla.

„Ííík. Já radši jdu jinam. Anebo víte co? Skočím do města nakoupit. Ahoj."

Chtěl jsem se rozeběhnout pryč, ale Fuyu mě chytl ze zadu za límec a táhl zpět. To je moje smrt. Momo-san jdu za tebou.

Fuyu semnou hodil do křesla a sedl si zpět na své místo. Všechny oči spočinuly na mě. Bože proč tak zírají? Jen jsem se trochu zavrtěl a oni hned přidali na intenzitě svého pohledu.

Fuyu si odkašlal a tím strhl pozornost na něj.

„Iruko?"

„Ano?"

„Co si pamatuješ o svých rodičích? Pamatuješ si něco před dětským domovem?"

Tahle otázka mě zcela vykolejila. Už dlouho se na ni nikdo neptal. Kdy to bylo naposled? 11 let zpátky? Můj strach byl tatam a vystřídalo ho smutek. Svěsil jsem hlavu a víc se uvelebil do křesla.

„Nevím." Špitl jsem po chvíli ticha.

Jak moc jsem si chtěl vybavit jejich tváře. Jak hodně jsem jim byl podobný? Proč mě opustili? Nemilovali mě? Byl jsem odpad, který jim ztěžoval život. Byl jsem jen omyl v jejich životě. Nejsem pro nikoho nic.

Na koleni jsem ucítil něčí dotyk. Byla to Haruova ruka. Usmíval se na mě, a co nejopatrněji mi utřel slzu. Ani jsem si nevšiml, že brečím.

„Nepamatuju si nic. Mám jen útržky na hlasy a na postavy bez tváří. Ale nevím, zda jsou to jen výmysly či doopravdové vzpomínky. Nevím, jak ani proč jsem se ocitnul tam. Prostě jsem se tam probral před dveřmi."

Aki jen významně pokyvoval hlavou. Fuyu si podepřel bradu rukou a přemýšlel. Natsu koukal do země. Haru trochu zmáčkl moje koleno a donutil mě se na něj podívat.

„To nevadí, že si nevzpomínáš. Nevěděli jsme, že to tak máš." Konejšil mě slovy.

Chvíli bylo ticho. Nikdo nechtěl pokračovat, ale já mám spoustu otázek. Hlodalo mě to, co o mě řekla Gina. Potřeboval jsem to vědět. Je čas na odpovědi.

„C-co mám vědět?" Zeptal jsem se s trochu roztřepaným hlasem.

„Proč mě Gina nazvala učněm? Co to znamená?" Pokračoval jsem už s trochu pevnějším hlasem.

Nastalo ticho. Čekal jsem, kdo odpoví. Koukal jsem na Fuyu, protože jsem věděl, že on mi odpoví, ale měl zvláštní výraz. Že by se za tou kamennou tváří skrýval strach? Co se to děje?

„N-nejsi člověk... j-jsi." Haruovi se zlomil hlas. Nedokázal to vyslovit.

„Jsi mág." Řekl zřetelně a nahlas Aki.

Počkat... cože? To není možný...

Tak teda pro vás holky.Když jste se tak těšily :3