Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 83. - Vnitřní zrak

Kenji

Odpoledne uběhlo rychle a začalo se pomalu stmívat. Seděl jsem na střeše a koukal na západ slunce, a však západ nebyl takový jako vždy. Vždycky byly tak hřejivé a zářivé, ale teď jakoby z nich šel jen smutek a chlad. Koukl jsem se vedle sebe. Nikdo tam nebyl. Chyběl mi tu Iruka. Chodíme sem dost často koukat na západy slunce či si povídat, jenže Iruka tu teď není a mě to pomalu začíná dělat starosti. Něco se děje...

„Kenji?"

Uslyšel jsem tenký ženský hlas ze střešního okna. Otočil jsem se za hlasem. Z okna vykukoval pár fialových očí a rudé vlasy jako dnešní západ slunce.

„Shiko. Co se děje?" Usmál jsem se na ni.

„Ještě se nevrátil..." Zašeptala a bylo vidět v jejich očích smutek a starost.

„Já vím..." Řekl jsem a podíval se na oblohu

I ona se o něj bála. Pokud není tady ani na svém tajném místě, tak kde potom je? Shika se vyšvihla ke mně na střechu a sedla si vedle mě.

„Mám o něj strach... Něco mi tu nesedí. Nevím, ale přijde mi to jiné, než kdy dřív. Hlavně nechal rozdělanou práci. To mu není podobný..." Prolomila po chvíli ticho.

„Neboj, i já o něj mám strach." A dal jsem ji ruku kolem ramen.

Jen tak jsme tiše seděli a koukali dál na obzor.

Iruko, ať si kde si...vrať se.

Když se už slunce zašlo spát a tma se začala přikrádat. Slezli jsme dolů a šli se ještě jednou kouknout před dveře, jestli tam není. Stáli jsme tam dobrou hodinu. Na nebi už nás vítali první hvězdy a z Měsíce byl vidět pouze  jako tenký srpek.

„Kenji, musíme něco podniknout..." Řekla pevně Shika.

Koukl jsem se na ni. Viděl jsem, jak se jí oči leskli.

„Máš pravdu." Pokývl jsem hlavou.

Doopravdy tu něco nehrálo. Iruka nikdy nezmizel jen tak uprostřed odpoledne. A rozhodně jsme věděli, kde ho hledat, i když si to nepřál. Ale vím, že ho Shika chodívala sledovat. Mrška chodila sledovat i mě. Trochu jsem se nad tou vzpomínkou zasmál.

„Jdu pro kluky." Ozvala se Shika a za ní klapnutí dveří.

Sedl jsem si na zápraží a dál koukal do té husté tmy.
••••••••••••

„Tak o co jde?" Zeptal se nedočkavě Natsu.

Haru, Natsu a Aki seděli na jedné sedačce. Fuyu a Yoko seděli v křesle vedle sebe a drželi se za ruce. Uprostřed stál malý skleněný konferenční stolek. Před ním stála Shika, která urputně sledovala podlahu. Já seděl naproti ostatním ruce opřené o stehna. Prsty spletené a lehce opřené o rty. Přemýšlel jsem a na všechny se bedlivě díval.

„Iruka zmizel!" Vyhrkla na jednou Shika.

Všichni ohromeně koukali. Až na Fuyua ten jen svým ledovým hlasem řekl:

„Shiko, a nešel zas jen trénovat? Víš, že má své tajné místa, kam chodí."

„Ne." Zamítla okamžitě Shika. Všichni se na ni zaraženě podívali.

Ta stočila opět pohled k zemi.

„Už tři dny jsem ho neviděla. Ke všemu tu dělal jarní úklid, jak mi řekl. A pak by se jen tak vytratil? To se mi nelíbí. Dokonce jsem byla na jeho trénovacím místě a tam nebyl..." Hlesla rudovláska. Kluci zalapali po dechu. Najednou mnou projel jakýsi divný proud elektřiny. Hned jsem zbystřil. A znovu. Rychle jsem všechny projel pohledem. Všichni až na Yoko se tvářili překvapeně. Ví něco, co my ne? Můj gen mi napovídá, že je tu něco špatně. Nikdy tak nereagoval. Už jen její nepřekvapená tvář mi něco napovídala. Hned jsem se snažil dostat do její hlavy. Přeci jen není tak silná upírka. Upřel jsem na ní svou pozornost. Bohužel se mi do cesty k ní stavěla jaká si zeď. Začal jsem jí i dokonce sledovat očima. Je mi jedno, kdo mě uvidí. Byl jsem tak hypnotizován její myslí. Před mými kouzly, byla silná neprostupná zeď. Nečekal bych, že by byla tak silná, když je tak nezkušená. Tak jo Kenji nevzdávej se. Musel jsem se pousmát. Iruka není jediný, kdo trénoval a můj anděl nebyl jediné eso v rukávu.

Kenji, co to děláš?

Uslyšel jsem vnitřně hlas Akiho. Díval se na mě podezřele.

Musím zjistit pravdu.

Jakou?

Neodpověděl jsem. Zavřel jsem oči a zašeptal:

„Vnitřní zrak."

Mé vědomí nebylo už jen prosté myšlenky. Byl jsem to já. Stál jsem ve tmě a přede mnou se třpytila obří zeď. Usmál jsem se.

„Dokázal jsem to." Řekl jsem si pro sebe.

Natáhl jsem ruku a začal pomalu tlačit na zeď. Dlaň pomalu prostupovala zdí. Perleťová zeď vtahovala celou mojí paži. Začal jsem tam prostrkovat i půlku svého obličeje. Třpyt clony ustoupil a já nemohl uvěřit svým očím. Byla tam dívka a kolem ní kroužila jakási černorudá hmota. Ta hmota chvilku dostávala tvar postavy. Ta postava tu dívku škrtila. Počkat to je Yoko! Najednou si mě ta hmota zpozorovala.

„Do háje..." Zašeptal jsem.

Hmota se ke mě vmžiku dostala. Tlaková síla mě vyhodila ven. Cítil jsem jak semnou někdo třese.

„Kenji? Kenji? Vzbuď se, zlato!"

Těžce otevřu oči a přede mnou je vyděšený Aki a třese semnou. Rychle si uvědomím, co jsem viděl v Yoko. Okamžitě jsem se na ní podíval. Její oči byly rudé a jakoby to nebyla vůbec ona. Ta hned pochopí a rychle se zvedne k odchodu. Shika koukne stejným směrem. Oči nevidí, ale myslím, že taky něco viděla. Chtěl jsem se jí zeptat, ale až teď ucítím, jak mi něco teče z nosu. Prstem se dotknu nosu a podívám se na svůj zakrvácený prst. Teče mi krev...opět.

„Co si to proboha dělal? Pojď musíš pod vodu." Rozkázal Aki a už mě v náruči nesl pryč ze salónku.

Musím si pak s tebou promluvit

Podíval jsem se na Shiku a jen kývla hlavou a bylo mi jasný, že mě slyšela.

Tak další kapitola je na světě. Do komentářů napište, jestli se vám líbila. Jinak na obrázku nakreslený Aki. Jakýho Akiho máte radši? Tichýho či zlýho? 😜