Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 43. - Gruzvity

Objevili jsme se v hustém lese. Ticho tu bylo až mrazivě mrtvé. Všichni jsme tiše stáli. Kluci se snažili zorientovat a my čekali na jejich pokyny. Klíče vás sice přenesou na jiné místo, ale ne však přesně, kde vy chcete. Najednou se Shika chytla za srdce a sykla.

„Copak je?!" Vyhrkl jsem a hned k ní přiskočím.

„Ten les je nemocný. Strašně to bolí." Skuhrala bolestí.

"Jako elfka, která pochází z lesa, má na tohle trochu citlivější vnímání, než ty a Kenji. Počkej, něco tu pro tebe mám." Vysvětlil Haru a prohledal svůj batoh.

Shika měla pravdu. Jakási vyšší síla se mi snažila sevřít mé srdce, jako by se mi kolem srdce obmotali liány, které mě chtějí uškrtit. Les tu skutečně trpěl. Ale proč? Můžou za to ty nestvůry? 

„Tady máš. Uleví se ti potom." Podal ji jakou si uschlou bylinu.

Shika si ji vzala a rozžvýkala. Nahlas polkla. Bylina měla rychlé účinky. Shika se narovnala a svěsila ruku ze své hrudi.

„Děkuju."

„Tak jdem!" Rozkázal Fuyu.

Haru se jen na Shiku usmál a šel s Fuyem vpřed. Za ním šel Aki a Kenji a vedle nich Natsu. Já šel poslední s Shikou. Povídali jsme si, aby nám cesta z toho bolestného lesu, rychle utekla. 
••••••••••••••••••

Konečně už les končil a vysoké tmavě hnědé kmeny vystřídala světle zelená tráva a luční kvítí. Tak kilometr od nás byl malý výběžek, na kterém rostla malá osada. To musí být vesnice Gruzvitry. Zde došlo k poslednímu útoku.

„Tak jdeme na to, přátelé." Oznámil Natsu a udělal krok v před do vysoké trávy.

Brzy na to se louky proměnili v pole, na kterých už pracovali pilní vesničané. Nebudu vám lhát. Stali jsme se hned terčem pozornosti. Všichni na nás upírali své zraky a cosi šuškali. Čím blíž jsme byli kopci, tím víc přirůstalo párů očí.

Vesnice se rozprostírala po celém kopci. Byla i ohraničená dřevěnými kůli. Naštěstí brána byla otevřena. Náš cíl byl až na vrcholku kopce. Zde byl jejich vůdce a s tím musíme mluvit první.

„Dobrý den. Kdo jste?" Otázal se jeden z hlídačů do vstupu radnice.

„Promiňte. Jsme tu na rozkaz krále z Tokoyokumi. Jdeme sem, kvůli útoku, který se tu stal. Měli by nás očekávat."

Aki by se měl vážně stát nějakým tlumočníkem či diplomatem. Kamenné tváře a smrtonosné pohledy stráží, jakoby kouzlem zmizeli. Bez problémů nás zavedli k zdejšímu starostovi.

„Dobrý den, pane. Tito jsou tu kvůli útoku, co se stal. Naše modlitby byly vyslyšeny. Král je sem poslal."

„Dobrý den, pane. Jsem Fuyu Naruno a tohle jsou mí tři bratři. Jsme lovci. Tito tři jsou naši učňové s velkým potencionálem." Představili jsme se náznakem malé úklony.

Starosta stál zády u svého stolu s jídlem. Rukou máchl někam do strany. Strážní se uklonili a odešli. Až když muži odešli, se otočil. Byl to starý muž s dlouhým bílým plnovousem v hábitu. Culil se na nás a přežvykoval v puse bobule, které sebral ze stolu.

„Tak král poslal slavné Naruno komando. Jak báječné! Asi si král uvědomil, že tato situace je dosti vážná."

„Král si byl situace vědom celou dobu, pane. Jen jsme se snažili odrazit invazi i v jiných zemích. Nejste první ani poslední."

„Ano, ano. Máte pravdu. Slyšel jsem."

„Tak pane, nemáte nějaké vodítko, jak bychom je mohli najít?"

„Ano, mám a velké." Strčil do pusy další hrozen.

„Jakou, pane?" Naléhal na odpověď Fuyu.

„To že tohle nebyl jejich poslední útok."

Všichni jsme se zarazili nad jeho slovy.

„Jak to myslíte?" Zeptal se Haru.

„Jejich poslední útok nebyl až tak povedený. Sháněli  tu něco. Přesněji přišli ukrást Knihu času. Andronie je země kronikářů a zemědělců.  Veškeré kroniky jsou uložené v této vesnici.  Chtějí kroniku, která se jmenuje Kniha času. Naštěstí jsme útok odrazili. Knihu chrání silné ochranné kouzlo."

„A jak víte, že jdou po nich?" Položil teď otázku Aki.

Starý muž odložil hrozny a opřel se o stůl. Promnul si oči a vzdychl.

„Moje dcera... Unesli ji... Prý ji zabijí, když jim neotevřu naši knihovnu... Knihu však vydat nemůžu.Já... potřebuju vás... Je to jediný, co mám... Jsem už starý a chci, aby aspoň jeden z mých potomků přežil."

„Nebojte se, pane. Uděláme vše, abychom ochránili Vás a Vaši vesnici." Došla k němu Shika a pohladila ho po zádech.

Muž si utřel slzu a pousmál se.

„Připomínáte mi moji nejmladší dcerku. Bohužel umřela společně s bratry a matkou na nákazu před 5 lety. Byly to těžké časy pro gruzvitany. Přišli jsme všichni o hodně a teď tohle. 5 našich mužů umřelo. Kam tohle povede, mé dítě?" A pohladil ji po rameni na důkaz vděku.

Shika se smutně usmála. Všichni jsme teď sdíleli stejnou lítost staříka a vesničanů. Fuyu pěkně kecal, že nejsou sdílný. Kdysi možná, ale teď jsou zničeni. Pokořeni vlastním smutkem. Už nemají hrdost na to, odmítat pomoc. Ztratili vše.

„Nevšímejte si toho, lidičky. Už jsem starý a sentimentální muž."

„Nebojte. My Vám pomůžeme. Vrátíme Vám vaši dceru a vesnici mír." Řekl jsem rozhodně.

Shika se na starostu naposledy upřímně usmála a pustila staříka.

„Omluvíte nás?" Zeptal se Fuyu.

„Ano jistě." A mávl rukou ke dveřím.

„Mám plán." Řekl Kenji při odchodu.

Za tohle si to ty bestie odskáčou.