Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 71. - Trans

Venku byla taková tma, že nebylo vidět na krok. Jen měsíc s hvězdami osvětlovalo toto proklaté místo. Toto prokleté místo, ve kterém ani zvířata nechtěli být a radši byly zalezlá ve svých pelíškách. Avšak tu byl jeden blázen, co se tu tou proklatou temnou ¨zimní nocí brodí. Ten blázen jsem byl já. Utíkal jsem daleko od vily. Běžel jsem, co mi nohy stačili. Oči mě pálily od slz a tím jsem i hůř viděl. Zadrhl jsem tváří o větev. Větev se mi zaryla silně do kůže a já cítil tu teplou tekutiny na mém prochladlém obličeji. Už jsem dál nemohl běžet dál v tom sněhu, a tak jsem se svalil na zem. Kupodivu jsem skončil na mýtině, kde jsem trénoval. Mrazivý sníh mi připomínal jeho. Musel jsem na něj myslet. Slzy začali padat ještě ve větším proudu.

„Prooooč!!" Zakřičel jsem na celý les.

Z okolních stromů se zvedla hejna ptáků, co tu pospávali a odlétli vyplašeně někam do noci. Chytl jsem se za levou stranu své hrudi. Cítil jsem, jak se mi srdce trhá na kusy. Tak moc to bolelo. Tolik bolesti. Proč? Proč to tak bolí? Jakoby mozek chtěl, abych víc trpěl, promítl mi tu osudovou chvíli, kdy se spolu líbali. Najednou jsem zarazil svůj tok myšlenek. Proč mi to tolik vadí?  Uhodil jsem hřebíček na hlavičku. Nemohl jsem přijít na žádnou odpověď mého chování. Proč si přijdu, jakoby mě právě podvedl? Nic jsem s ním neměl. Moje city k němu... Co k němu cítím?  Věta mi utkvěla v hlavě. Co pro mě Fuyu znamenal? Proč mám k Fuyuovi úplně jiné pouto než k ostatním? Tolik otázek jsem najednou měl, ale ani na jednu jsem nedokázal odpovědět.  Nic mi už nedávalo smysl. Byl jsem ztracený. 

Noc byla klidná a tichá, ale narušoval jsem ho svým vzlykotem. Z nebe najednou zmizely hvězdy a vystřídali je baldachýny mraků, ze kterých padaly malé smítka. Vločky tančily pomalu dolů k zemi. Když jedna vločka dopadla na moji tvář, rozpustila se. Chudinka, díky mě umřela. Pomyslel jsem si. Měl jsem další nával nekontrolovaných pocitů, které se ve mně nahrnuly jako lavina a já začal křičet na celý les. Nemohl jsem to v sobě držet. Svěsil jsem hlavu a chytl se za čelo. Jsem takový slaboch. Když já ho přece nemiluju. Tak proč brečím? Nebo ho miluju? Naštěstí všechny tyto myšlenky, jakoby někdo smetl ze stolu společně se vší bolestí. Na tyto otázky prostě teď nemám odpověď.

„Jsem to ale vůl." Zašeptal jsem a pousmál jsem se.

Po chvilce ticha jsem se začal smát.

„Jsem to ale idiot!" Řekl jsem trochu víc nahlas a smál se dál.

Prohrábl jsem si vlasy a dál se smál. Cosi se ve mně zlomilo. V hlavě mi rezonovalo slovo slaboch nic víc a já začal být víc a víc naštvaný. Zacpal jsem si uši, ale nepomáhalo to. Celý jsem vzplanul. Obří oheň byl jako maják v dáli.

„Iruko přestaň!!" Uslyšel jsem známý hlas. Pomalu jsem otočil hlavu. Stál tam Kenji a Aki. Oba těžce oddechovali a prohlíželi si mě.

„Co to má s oči!" Drkotal Kenji.

Neuvědomoval jsem si to, ale mé oči už nebyli čokoládově hnědé, ale zelené a stejné jako mají draci. Ani jsem si neuvědomil, že ten oheň není jen tak obyčejný oheň, ale že je ve tvaru obrovského ohnivého draka, co žhne oheň kolem sebe a zapaluje celý les.

„Iruko, slyšíš mě? To jsem já tvůj nejlepší přítel Kenji. "

Stoupl jsem si a otočím se proti nim. Další zděšení se lesklo v jejich očích. Slyšel jsem jeho hlas, ale nemohl jsem odpovědět. Neměl jsem kontrolu nad tělem. Byl jsem divák, ale vůbec mi to nevadilo. Cítil jsem to tak. Ten vztek

„Iruko, prosím, uklidni se." Měkce mluvil Aki. Drak najednou zmizel a oba si oddechli.

„Uklidnit se?! Jak se mám uklidnit, když to tolik bolí?!" Zakřičel jsem. Rozpažil jsem ruce a zběsilý oheň znova vystoupil. Drak mocně zařval na varování, že on je tu pán.

„Zab je." Rozkázal jsem Hikarovi. Stále jsem nechápal, kdo jsem. Byla to jako nějaká má druhá část, která ve mě tento rozkaz řekla. Jako bychom teď v jednom těle byli dva Irukové.

Oba se mrštně vyhli. Skočili každý na jedné straně.

„ Musíme být opatrný. Iruka je teď nebezpečný." Upozornil Kenji Akiho.

Aki pouze kývl. Kenji si v ruce vyčaroval jeho úzký meč, ale nebyl tak chladně stříbrný jako normálně, ale svítil zlatě. Na nic nečekal a skočil po Hikarovi. Máchal a sekal všemi směry, avšak tak jak uťal Hikarovi hlavu, tak rychle mu dorostla. Cítil jsem, jak do mě bodá, ale už jsem se tu bolest naučil tolik nevnímat nebo to mé druhé já tolik nevnímá. Byl jsem to vždy já, kdo nechtěl vidět, jak trpí. Cítit to a vidět, jak mi někdo ubližuje mým drakům, mě vždy ničilo. Aki to všechno pozoroval z dálky. Na očích mu bylo vidět, jak chce něco udělat, ale nevěděl co. Přemýšlel.

„No tak Iruko uklidni se." Zvolal Natsu náhle.

„Přestaň nebo tě to zabije!" Křičel Kenji a dál máchal mečem mezi plameny.

„ Zmlkniii!!" Zaječel jsem. Hikaru byl agresivnější a mnohem vražednější než předtím.

„Potom nám nedáváš jinou možnost. Kenji doufám, že máš nějaké eso v rukávu." Řekl Aki.

„To si piš."

„Na mě nemáte. Poznejte moc strážců draků"

"Promiň Iruko, je to pro tvoje dobro." Řekl jsi pro sebe AKi a vytáhl si rukávy.

Rozkročil nohy a trochu se pokrčil. Natáhl ruce proti mně..

„Nebeské větry!"

Vítr kolem mě se začal nahromaďovat a kroužit dokola.

„Uvěznění." Dodal a rychlým pohybem rukou ho vítr poslechl a vrhl se proti mně.

Kolem mě vytvořili mříže, ze kterých se drak nemohl dostat. Mezitím i Kenji vytáhl své eso z rukávu. Nad ním se objevil obří zlatý muž v brnění s křídly a mečem. Anděl začal útočit a drtil Hikarua na cucky. Jeho řezy mečem byli úplně jiné oproti Kenjiho meči. Tolik to bolelo, ale nechtěl jsem se vzdát. Zaťal jsem zuby a dál útočil. On však všechno vykryl a pokračoval blíž a blíž ke mně.

„Vzdej to!" Ječel na mě Kenji, který postupoval se svým andělem ruku v ruce.

„Nikdy... Nikdy. Nikdy!!"

Moje zuby začaly být ostřejší a tvář se mi začala zkřivovat. Teď jsem to cítil, jak se měním. Najednou mě však někdo praštil silně po hlavě a já omdlel.

Tak jaké jsou vaše dojmy? Napište mi do komentářů a těším se u další kapči 😊