Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 52. - Kde je konec, je i začátek

Po velmi zvláštním a děsivém ránu jsme všichni vyrazili do hradu. Klikatá cesta mezi rušnými uličkami nás zavedla až k tržišti, co bylo pod hradem. Ano, zde v Tokoyonokumi je spousta tržišť. Toto město je jedno velké tržiště. Není roh či náměstí, kde by nebylo. Ale je to pochopitelné, pro zdejší město, které nese stejný název jako celá planeta a je střed galaktických bran. Vše se zde potkává. Lidé, jídlo, kultura i věci, se kterýma se zde dá obchodovat. Doopravdy tu narazíte snad na všechny bytosti i nebytosti. Bytosti ze všemožných legend, pohádek a bájí, které se na Zemi vypráví a máme je za mrtvé. Na tržiště pod hradem jsme se na chvíli zastavili. Každý obchodník křičel přes toho druhého a snažil se nalákat zvědavé očka, která se tu procházela.

„Mladý muži, nechcete rybu? Je čerstvá a lahodná."

„Né, pán má určitě chuť na sikarské jablka, že ano?"

Překřikovali se obchodníci.

„Ne promiňte, jen koukám." Řeknu nervózně a couvám zpět k ostatním.

„Ach, ty lidi jsou vlezlý." Zavrčí Aki a hodí na obchodníky vražedný pohled.

,,No tak Aki.. Je to jejich práce." Zakňourá Kenji.

V tu chvíli si vzpomenu, že doma není žádné jídlo už.

„Lidi, doma už nemáme co k jídlu." Řeknu.

„Neboj, Iruko. Máme štěstí, že tady je převážně jídlo a ne haraburdí. Takže navrhuju, že se rozdělíme a nakoupíme. Chci mít co večeřet. Tak šup!" Rozkáže Natsu.

Haru a Shika s ním odejdou napravo. Kenji a Aki se rozejdou nalevo. Zbydu tam jen já a Fuyu. Bože, to je snad za trest... Nestačilo to dnešní ráno.

„Tak co chceš koupit?" Optá se mě.

Jen pokrčím rameny a dál se na něj neotáčím. Kdybych to udělal celý zrudnu a to mu nesmím dnes už dopřát.

,,Tak pojď, jdeme pro nějaký ovoce." Řekne a chytne mě za loket a táhne.

„Pusť mě! Umím chodit sám!" Okřiknu ho a vytrhnu se mu.

„No vypadal si, že si to zapomněl." Uchechtne se.

Jen zarazím svůj pohled do země a rozejdu se k nějakému stánku.

•••••••••••••••••••••

S Fuyem jsme nakoupili základní suché potraviny na vaření.  Prodávali tu i rýži, kterou jsem okamžitě koupil. Teď už jen bloudíme a koukáme, co kejklíři nabízí. Zastavíme se u dalšího stánku. Zde jsou  vystavena obyčejná rajčata, ale měli neodolatelnou vůni.

„Líbí se vám?" Osloví mě stará žena.

Kouknu se na ni s němou otázkou v očí.

„To jsou dračí rajčata. Jsou vzácná. Jejich semínka pochází až ze zakázané země." Usměje se a začne hmatat po jednom z nich. 

Dračí země byla zakázaná být zmiňovaná. Pokud o ni někdo mluvil, nazýval ji zakázaná země. Proč? To se neví.

„Tu máte. Ochutnejte." Vytrhne mě z myšlení a podá mi jedno z nich.

Nervózně si ho vezmu. Sladká vůni neodolám a hned se do něj zakousnu. Mé chuťové pohárky okamžitě explodovali. Taková úžasná chuť... To jsem jakživ nejedl! Nejdřív vás opojila ostrá pálivá chuť, ale čím víc jste kousali tím víc chuť byla sladká jako med. Hned jsem se zakousl a znova a znova až jsem to celé zhltl.