Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 48. - Věřím v nás

Jako myšky se Iruko a ostatní blíží do pasti...

„Fuyu pozor!!" Zakřičel jsem zplna hrdla.

Fuyu, díky svým upírské schopnost, mrštně unikl. Obří sekera málem proťala jeho tělo vedví. Natsu neváhal a rychle se vrhl po Minotaurovi. Blížili jsme se k skalnímu otvoru na úpatí hor. Bohužel naši cestu nám komplikovali naši nepřátelé, a proto jsme se nahoru museli probojovávat. Pozitivní věc na tom je, že jsme správně, když na nás útočí.

„Jděte!" Zařval Natsu a máchl dýkou, která se hned rozvinula v kopí.

„Alee..."

„Jdi, Iruko! Neboj se o mě." Přerušil mě, než jsem začal nějak protestovat.

Udělal salto a probodl jednoho z nich.

„Myslím, že tu teď bude dost horko." Řekl jsi Natsu pro sebe.

„ Jdem, dokud je čas." Rozkázal Fuyu a běželi jsme dál po úzké kamenité cestičce.

Za pár chvilek nás čekala další překážka a to v podobě další skupině býků. Blokovali nám cestu. Už jsem nemotorně vytahoval svůj kord, když v tom je čapli kořeny, které se vynořili ze skály, a přichytili je ke zdi.

„Asi se tu taky zdržím." Řekl Haru.

Bylo to jasný znamení, že bude následovat svého bratra a zůstane tady a my budeme pokračovat v našem úkolu. Nepřítel měl značnou výhodu. Byla tu pouze jedna cesta dovnitř a ven. Nezbývalo nám nic než se s nimi utkat.

„Buď opatrný." Řekl jsem mu ustaraně a běžel dál.

Cestička začala stáčet do vchodu jeskyně, kde už taky někdo čekal. Jak chápu, Minotauři jsou tu všude. Musíme se zbavit toho proklatého Azazela. Ani nevím kdy, ale Kenji a Shika se do nich pustili a my běželi dál.

Ve vnitř jsme zpomalili. Už jsme tu byli jen já, Aki a Fuyu. Chodby pokračovali do temného srdce hory. Cesta byla udusaná od kopit, ale nerovná a neupravovaná. Chodby lemovaly pochodně, které tlumivým hřejivým světlem svítili na cestu. Čím hlouběji jsme v této tmavé jeskyni, tím víc cítím přítomnost zla. Vůbec se mi to nelíbí. Všechny svaly se ve mi napínaly. Každá buňka byla teď ve stavu nejvyšší bezpečnosti. Oči mi těkaly ze strany na stranu. Zlo může udeřit odkudkoliv. Nikdy jsem nepřemýšlel, jak se člověk taková to situace dokáže nahlodat. Jak moc jste napjatý a jak sebemenší cizí pohyb Vás nutí k akci. Teď má výhodu on. Náš nepřítel je tady všude a my ho nevidíme.

„Pozor!" Zastaví mě rukou Aki.

Před námi už nejsou pochodně. Pouze tma a nicota. Zaposlouchám se a uslyším bzučení. Tiché bzučení, co však sílí. Vrátím se pár kroků zpět a vezmu pochodeň. Opatrně s ní nasvítím do prostoru. Nic tam není. Udělám pár kroků dopředu. Leknutím upustím pochodeň, která v mžiku uhasne.

„Iruko, co je? Kde si? Jsi v pohodě?" Řve Fuyu.

„Ano jsem." Odpovím roztřeseným hlasem.

„Co tam je?" Zeptá se mě Aki.

Odmítavě vrtím hlavou, to však oni nevidí. Přes smrad jeskyně jsem ani nepomyslel, že by se tu mohlo ukrývat tohle.

„Iruko..." Řekne Fuyu měkce.

Jeho hlas v mé hlavě nedá a já začnu pomalu tvořit lajnu ohně, která vede kousek od zdi. Postupně začne odkrývat tendle masakr...

Na zdi bylo přikováno asi deset mrtvých, zmizelých vesničanů. Vytvořili z nich nápis 'Vítejte!' Z některých nebohých schránek ještě tekla krev. Týrali je a mučili a poté jejich těla takto vystavili.  Při pohledu na to, se oba hlasitě zděsili. Neexistovali snad slova, co by to popisovali. Tohle je prostě nehumální. Je to proti zákonům života. Tohle udělá doopravdy jenom monstrum. To všechno on! To on, je to monstrum. Krev ve mně začala doopravdy vařit. Sice jsem měl chuť zavřít předtím oči, ale nejde to. Musím to vidět. Musím se pravdě podívat do očí.  Zlost ve mě vzplála jako zápalka. Teď je můj cíl ještě jasnější než kdy dřív.

Najednou se za námi ozval obří dusot.

„Zdá se, že se blíží další. No nic... asi se do toho taky zapojím." Ledabyle se usmál Aki a vyrazil proti nim.

„Jdem!" Ledově řekl Fuyu. Chytl mě za ruku a zahnul doprava. Lekl jsem se, jelikož jsem si boční cesty vůbec nevšiml.

Před námi byla další dlouhá cesta. Toto je doslova labyrint, kterým bylo slyšet jen klapání našich bot. Měl jsem o všechny strach. Už jsem nebyl ani tak napjatý a zlost ustala. Naopak jsem běžel se svěšenou hlavou a v duší se modlil, že jsou ostatní v pořádku. Vím, že se o nich řiká, že jsou nejlepší lovci mezi světy, ale toto místo mi začínalo více a více nahánět strach. Všechno je až moc snadné. To je zvláštní.  Nikdo nás nepronásledoval ani nikdo se před námi nevynořil. Byli jsme už dost velkou chvíli jenom my dva. Nahlas jsem si povzdychl.

„Copak je prc..." Fuyu se zasekl ve své otázce. Věděl jsem, co chce říct, ale víc mě zajímalo, co se děje.

„Co je?" Zeptám se trochu tiše.

„Slyším je. Blíží se další. Iruko, musíš jít."

„Já? Ale nejsem tak silný, abych to zvládl." Přiznal jsem se a sklopil smutně zrak.

Fuyu mě chytl za ramena a donutil mě se na něj podívat.

„Iruko, jsi jeden z nejsilnějších lidí, co znám. Nemám o tebe strach, protože vím, že ty to dokážeš. Věřím ti, tak jako ostatním. Vím, že je tohle pro tebe všechno nové. Všichni jsme silní, ale v tobě je víc síly, než si myslíš. Tak běž. Vyřídím to tu a pak tě doběhnu ano? Budu u tebe, že ani nenapočítáš do pěti." A usmál se.

Je vážně vzácnost ho vidět se usmívat jako teď. Jeho rty byli tak krásné, když se usmíval. Dodalo mi to odvahu. Beze slova jsem se rozeběhl. Ani slovo jsem mu nedokázal říct. Jen se usmát a jít. Vlastně není ani co říkat. Neloučíme se. Za chvíli bude u mě. Je silný a já musím také. Nezklamu je. Musím to tu ukončit. Nedovolím mu už nikomu ubližovat, zvlášť mé rodině.

„Věřím v tebe, prcku." Řekl si Fuyu pro sebe a vytáhl svůj meč.