Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 51. - Postel

Azazel je provždy pryč. Bytosti si mohou odpočinout anebo ne? Co jeho hrozba Velké devítky? Doopravdy existují a jsou mocnější než Azazel?

Probudil jsem se brzo k ránu. V mém pokoji byla ještě tma, ale na pohled jsem poznal, že jsem v něm. Promnu si oči a snažím se aspoň trochu poposunout v posteli. Najednou mi cosi stáhne deku. Potichu zaječím, ale hned si dám ruku před pusu. Kdo to do háje je?! Osoba vedle mě zamručí a víc se zahrabe do peřiny. No podle toho zvuku, co vydal, bych řekl, že vedle mě spí medvěd. Záhadnou osobu nechám zatím spát. Stejnak to nezjistím do doby, než se odkryje. Jen doufám, že toho člověka aspoň znám. Zahledím se z okna a nepřítomně koukám do dálky. Vzpomínám na včerejšek. Do zorného pole si strčím ruce. Koukám na ně, jako by snad byli najednou pozlacené. Já dokázal vyvolat všechny čtyři draky! Jásal sem pro sebe. Sice ne na nějak dlouhou chvíli a poté jsem upadl do bezvědomí, ale dokázal jsem to! Usměju se a položím si ruce volně do klína. Vzpomenu na své zranění. Nejdřív zkontroluju rozdrcenou ruku. Byla nedotknutá. Přejedu si po krku a rameni a taky nic necítím. Pak se pro sebe usměju. Shika. Řeknu si. Je vskutku dobrá v kouzlech o léčení. Pomyslím si a kouknu opět do dálky. Slunce se začalo budit. Do pokoje se začnou vkrádat první paprsky. Šedá obloha pomalu odstupuje a nahrazuje jí krásná oranžovožlutá barva. Nebe začíná být taky čistě modré. Záhadná osoba se vedle mě otočí. Konečně uvidím, kdo to je. Po těžkém lachtaním převalení se ke mně natočí a odkryje si hlavu.

„Fuyuuuuuu?!" Zalapám po dechu, ale snažím se svou rukou opět krýt svá ústa, abych ho neprobudil.

Vyjeveně na něj koukám. Harmonicky oddechoval. S velkým zájmem jsem ho pozoroval. Byl tak nevinný. Vůbec nebyl tak strašidelný, jak povětšinou bývá. Uvolnil jsem napětí ve svém těle a opřel se o polštář. Byl tak klidný a roztomilý. Myslím, že z myšlenky, že je roztomilý, jsem kompletně zrudl. Úplně mě jeho vyrovnaná tvář zhypnotizovala. Bez toho aniž bych nad svým pohybem, jsem k němu pomalu natahovat ruku. Byl jsem už kousek, když jsem si uvědomil, co chci právě udělat. Rychle stáhnu ruku. Jak bych mu to asi pak vysvětlil, že jsem ho pohladil? Ruku si pro jistotu přitisknu k hrudi, aby mě to znova nenapadlo. Fuyu začne podivně mručet.  Došlo mi, že se začíná budit. Nebyl jsem schopen od něj odtrhnout oči. Prostě jsem ho sledoval, jak se budí.

Jeho víčka se začali pomalu otevírat. Sluneční paprsky tomu to probuzení, dodali překrásnou atmosféru. Azurově modré panenky se na mě okamžitě zadívali. Trochu zamrkal. Bylo vidět, že je trochu mimo. Víc jsem zrudl. Snad nejhorší věc, kterou nám matka příroda mohla dát. Fuyu si úlevně oddychne a trošku se pousměje.

„Doufal jsem, že se vzbudím první, abych tě pak nevyděsil." Zachraptí.

„Nevyděsil by si mě. Teda jo vyděsil, ale to je v pořádku. Klidně lež." Usměju se na něj.

Fuyu mě stáhne k sobě. Jsme u sebe v těsné blízkosti. Koukáme si z očí do očí. Srdce začne bít o sto šest.

„Ty by si tu měl v klidu ležet." Zašeptá.

„Ale já už jsem v poho. Díky vám." Zaprotestuju.

Fuyu se trochu zamračí.

„Nehádej se semnou hned po ránu." Trochu zavrčí.

Chci se trochu odtáhnout, ale on si obmotá ruku kolem mého pasu a víc přitáhne k sobě.

„Ííík. Co to děláš?!" Vypísknu.

Rukama se opřu o jeho hruď a snažím se aspoň trochu odtáhnout. Fuyu nic neřekne. Jen se potutelně usměje. Co to do něj zas vělo?! Povalí mě pod sebe a chytne mi ruce, aby mě odzbrojil. Tahle pozice se mi vůbec nelíbí. Trochu mě přepadne panika. Jeho roztomilá část je pryč.  Nade mnou se krčí dospělý statný upír, který měl propracované tělo. Jeho obličej se změnil v predátora, který zrovna dostal chuť.

„Co jsem provedl?" Zašeptám.

„Proč se tak červenáš?" Nahne se ke mně a zašeptá mi do ucha. Rty se mi skoro otírá o ucho. Jeho dech cítím na své pravé straně tváře. Nebudu lhát, ale tohle bylo až děsivě sexy. Jedné moji malinkaté části se to líbilo, ale nemám zdání proč. Nerozuměl jsem tomu to pocitu, který mě teď spaloval. Tuto chvilkovou slabost, ale vystřídal strach a nervozita. Husina mi naběhla po celém těle.

„Neodpovídáš mi na otázky. Štve mě to. Jsem červený vzteky." Vymluvím se.

Fuyu se odtáhne od mého ucha a povrchně se usměje.

„Lžeš. Slyším tvůj tep, jak se zrychlil."

Pitomej upír. Zamračím se. Fuyu se ke mně ještě jednou nakloní. Nemohl jsem se odtáhnout. Držel mi pevně ruce.

„Já vím proč. A nemusíš se za to stydět. Mně to nevadí." Zašeptá a konečně mi pustí ruce.

Svalí se na svoji půlku. Hned však vstane a zamíří si to do koupelny.

„Jsem rád, že si v pořádku." Řekne ve dveří a zmizí.

Rychle se přikryju a začnu klít.

„Nenávidím to! Nenávidím ho! Posrané červenání! Posraný Fuyu!" Kleju pod peřinou.

Skutečně s ním zůstávat o samotě je jako sázka do loterie. Nikdy nevím, co od něj mám čekat. Je záhadný a nevyzpytatelný od první chvíle, co jsem ho poznal. Že by to byla láska? Problesklo mi v hlavě. Tu myšlenku jsem rychle zadupal. Nemiluju ho. Je to kluk a já ho mám rád jako svého bratra. On nemiluje mě. Jen si jako každá šelma rád hraje se svou kořistí. má rád, když jsou z něj lidi nervózní a za každou cenu udělá vše, aby člověka dostal do rozpaků. Doufám, že už tohle nikdy nezopakuje. V tu ránu jsem si vzpomněl na Shiku. Kdyby tohle udělal ji, asi omdlí radostí. V tu chvíli jsem se začal smát.

„Tak jo, Iruko. Vstávej!" Řeknu si pro sebe.

Odhodím ze sebe peřinu a s nelibostí vstanu.

Ahojky 😊 Tak tu máte zase něco trochu z té... No jak to říct? Milostné části? Nevím. Pojmenujte si to jak chcete. 😂😂😂Mě zajímá váš názor na tuto část? 😳☺️