Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 57. - Smrtka

Kenji leží stále v bezvědomí na svém pokoji, nic netušící o kritickém stavu své lásky. Jak to dopadne? Umře Aki?

„Co se to děje?" Houkne na mě Haru, když uvidí, jak někam pospíchám s Kenjiho matkou.

„Není čas. Pojďte." Odpoví za mě Tokomo a dál se prodírá sálem na druhou stranu.

Haru a ostatní se k nám okamžitě připojí.

„Kde je Kenji?" Zeptá se Shika.

„Je v bezvědomí."

„Co? Co se mu stalo?"

„Nebojte, bude v pohodě. Pošlu za ním medika." Mávla rukou vévodkyně, jakoby její syn byl z vosku.

„Já tam půjdu. Ovládám magii léčení." 

"Dobře. Řekni sluhům, ať tě tam zavedou."

Shika se na patě otočila a běžela vzbudit Kenjiho.

My jsme dorazili k posledním dveřím. Rozrazili jsme křídlová dveře a ocitli se v jakém si nemocničním pokoji. Na stole ležel připoutaný Aki, aby se tak nemrskal. Pokojem bylo slyšet jen bolestné skučení. Bratři najednou zmrzli, jakoby snad viděli samu smrtku.

„Aki- chan?" Zašeptal Haru. Chtěl se ho dotknout, ale vévodkyně ho plácla přes prsty.

„Ne! Nakazil by ses. Nesmíte se ho dotýkat."

„Co se mu stalo??" Vyjel po ni Fuyu.

Trhl jsem sebou nad Fuyovým zoufalým hlasem. Vždy je tak chladný a vyrovnaný, ale teď jakoby to nebyl on. Vůbec jsem ho nepoznával.

„Ten gen, co Kenji má, má vedlejší účinky..." Vysvětlovala nám, zatím co k nám byla zády otočena a něco tam připravovala.

„Jako prvorozený je dědic toho genu, to víte. Ale jako všechno na světě to má své temné stránky. Kenji se musel naučit velké kontrole. Pokud se nechá hodně ovlivnit temnotou, v jeho mysli jeho záludný gen se aktivuje a zahltí jeho mozek. Nejspíš to způsobil můj manžel. Lovci musí skvěle ovládat sebekontrolu, zvlášť z našeho řádu."

Domíchala bylinky a začala Akiho odpínat od pout.

„Musíte mu sundat košili a podržet ho. Má v sobě jed, co se rozlívá po jeho těle. Tady máte rukavice, přes které byste se neměli nakazit." Kluci si natáhli rukavice, které jim podala vévodkyně, a chytli Akiho za každou končetinu. Já mu rozepl košili a odhrnul ji na stranu.

„Iruko, chyť ho tady." Ukázala Tokoma na ruku, kterou nikdo nedržel.

„Držte ho pevně, bude ho to bolet."

Jen co položila prsty, namočené v mastičce, na jeho pravé rameno, Aki se začal zmítat a silně sebou cukat. Všichni jsme se snažili, co nejvíc ho držet. Žena mastí jela po celé jeho hrudi do jakési spirály. Čím víc se ho ta mast dotýkala, tím víc křičel. Začal používat svoji upírskou sílu. Na to sem byl krátký a skončil rozplácnutý na zdi.

„Iruko!" Zařval Natsu.

„V poho." Zamručel jsem.

„My to zvládneme." Řekl Fuyu a chytl volnou ruku.

Já se postavil do koutu a sledoval to utrpení. Z očí se mi začali kutálet slzy. Tohle přece nemůže být jeho konec. Žádná jiná realita pro mě neexistovala. Co až se Kenji probudí a my selžeme? Kdo mu to vysvětlí? Jak se dá Tohle vysvětlit? Ne. Na to nesmím myslet. Tokoma dokončila poslední záhyb u srdce.

„Surrecturus sit"

Zeleno- žluté světlo ozářilo celou místnost. Jakési bílé částečky stoupaly z Akiho těla. Musel jsem zadržet dech nad tím kouzlem. Bylo působivé.

Aki zařičel z plných plic. Jeho křik nemohl být už silnější. Najednou se otevřely dveře a v nich se objevil zděšený Kenji a Shika. Světlo přidalo na intenzitě, ale v sekundě se rozplynulo. Všichni jsme se s otázkou koukli na vévodkyni. Aki mlčel. Zabralo to! To jsme si všichni mysleli do doby, než se Aki začal zase třást.

„Bohužel v něm něco zůstalo. Nechce to z něj ven. Nejspíš je v něm červ. To je kouzlo, které nedokážeme odstranit. Je to konečné kouzlo. Je v něm a..."

„Ne matko! Nemá ho! Já to neumím! To kouzlo já neumím. Není možné, aby ho měl. Lásko, prosím... Udělejme to znova, prosím..." Kenji se složil před Akiho lůžkem.

„Víš, že to teď už nepomůže... Podívej..." Zašeptala a koukla se na nehýbajícího se Akiho. To je špatné.

„Ne... Aki odpusť mi. Prosím. Já to nechtěl... Aki..."

Kenji Akiho pevně držel za ruku a brečel. Aki už se ani nehnul. Shika se ke mě svinula a začala brečet. Všichni sklopili hlavu. Haru a Natsu už taky nezakrývali své slzy. Fuyu pevně svíral ruce a dále koukal na Akiho. Aki začal pomalu blednout. Jeho hrudník se už skoro nehýbal.

„Akiii... Já tě miluju... Vrať se prosím..." Řekl mezi vzlyky Kenji.

Byl tak zdrcen. Všichni jsme s ním umírali. Vzdáme to? Doopravdy s tím není co dělat? Tišejsme stáli a nechali náš smutek prostupovat.

Iruko. Tvá moc, Iruko. Ty ho můžeš zachránit.

Hlas v mé hlavě mi zastavil snad celé tělo. Jako bych na těch pár sekund umřel taky. Riku. Jeho hlas ke mně promluvil. Chvíli mi ještě vysvětloval, co mám udělat. Bylo to, jakoby mi šeptal do ucha. Když hlas utichl neváhal jsem a začal jednat. Odstrčil jsem lehce od sebe Shiku a přistoupil k tělu.

„Iruko?" Nechápavě se na mě podívala rudovláska.

Neodpověděl jsem ji a přešel k Akimu. Všichni na mě zírali jak na zjevení. Kenji ke mně zvedl své uplakané oči. Upřímně jsem se usmál. Ten jen kývl a pustil Akiho ruku a poodešel. Přivinul se hned k Shice. Kolem nás se utvořil jaký si půlkruh a já s Akim uprostřed. Zavřel jsem oči a začal se soustředit. 

„Povstaňte!" V místnosti se nade mnou objevili čtyři duše. Duše mých draků. Vévodkyně zalapala po dechu.

„Já, dračí strážce, Vás žádám. Pomozte mi. Propučte mi Vaši moc na to abych zachránil kamaráda."

Draci jen pokývali v znamení souhlasu. Vytáhl jsem řetízek zpod košile a sundal si ho. Natáhl jsem ruku s přívěškem draků nad Akiho a znova zavřel oči. Řetízek začal svítit. Tiše jsem se soustředil a nabíral veškeré své síly.

„Dračí dech!"

Všude začalo vše lítat. Vzduch kolem nás houstl. Taková síla. Cítil jsem, jak mě má magie opouští a přechází do Akiho. Byl jsem tak slabý, že jsem měl mžitky před očima. Z Akiho vyšla zlatá bublina, ve které byl skutečně černý červ. Ten se mrskal, jak ryba na suchu. Poté se ale začal pomalu rozpadat, až nakonec zmizel. A s ním i bublina.  Vše se hned uklidnilo a i draci zmizeli. Vysíleně jsem spadl na zem.

„Jsem v pohodě." Řekl jsem a stavěl se postupně na nohy. Opřel jsem se o stůl a sledoval Akiho.

Všichni se hned taky namáčkli ke stolu a čekali. Akimu se vracet barva a i hruď se zvedala pravidelněji, až na konec otevřel své mystické očka. Ty těkali mezi námi. Až jeho oči spočinuli na Kenjim. Zvedl ruku a utřel mu slzy.

„Neplakej.. Nesluší ti to." Zachraptil.

Kenji se usmál a skočil mu po krku. Všem spadl obří kámen ze srdce. Aki si pořádně přitáhl Kenjiho na prsa. Bylo to tak dojemné. Jsem rád, že to vyšlo.

Uznávám, že se mi chtělo brečet. Což sem nečekala, ale snad i vás to dojmulo 🙂