Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 45. - Potřebuju podojit

Ohromný dusot se blížil z lesa. Normálně rušná a těžce pracující vesnice se teď tiše schovávala. Minotauři se blíží. Každá minuta přináší víc a víc nervozity a adrenalinu. Bude fungovat Kenjiho plán?

„Blíží se." Zašeptal si Haru pro sebe.

Rukou mávl na znamení ke Kenjimu a Natsuovi.

„Kenji připrav se. Haru dal signál." Houkl na něj ze strážní věže, kde bylo jeho stanoviště.

Tucet Minotaurů se čím dál tím víc a víc blížilo. Byli rychlí a strašidelní, tak jak je známe z bájí. Býčí hlavy s velkými rohy. Mužské vypracované silné tělo, a však s kopyty a ocasem. To byl bájný hrůzný Minotaurus.

Kenji čekal u brány. Celý je to na něm. Pokud nedokáže všechny přelstít svoji iluzí, vše bude ztraceno. Musí být blízko, aby to fungovalo. Jedno škobrtnutí znamená prohru. Tohle není zkouška, kdy se dala druhý den napravit. Toto je čistá nelítostná realita. 

Kenji se trochu přikrčil, aby ho neviděli. Zbývá posledních pět set metrů.

„Tak jo, Kenji to dáš. Tohle je pro tebe brnkačka." Chlácholil se.

Ukazováček si opřel o špičku nosu. Poslední těžké výdechy. Teď to chce koncentraci největšího kalibru... 400 metrů... 300 metrů... 200 metrů... 100 metrů... 50 metrů...

„Teď. Iluze!"  Otevřel Kenji oči a vykřiknul své kouzlo. Všichni Minotauři zastavili ani jeden se nehl vpřed. Jen stály a co si před sebou pozorovali.

Shiko jsi na řadě.

Tato myšlenka v rudovlásčině hlavě dala signál k tomu, aby  jsme se přesunuli k druhé fázi plánu. Shika vylezla ze svého úkrytu přímo na hlavní cestu, která vedla od brány.

„Hej hoši!" Houkla na ně. Všichni na ni upřeli svůj zrak.

„Potřebuju podojit." Jemně zaskučela Shika a pořádně se předklonila, že ji šlo vidět až do krku.

Její kostýmek a nevinný hlásek ji nejspíše pomohl. Všichni vyplázli jazyky a běželi za ní do bludiště.

Mezitím

Seděli jsme s Fuyem uvnitř stodoly společně s osadníky. Hrál jsem si s kouskem sena a zabíjel čas. Najednou slyšíme z vpovzdálí dusot. Vesničani se začnou se k sobě tisknout a děti nervózně začali kňourat.

„Už jsou kousek." Řekne Fuyu potichu.

„Doufám, že to Kenji zvládne." Můj hlas se trochu klepal. Ano, Kenji je vskutku dobrý na myšlenková kouzla, ale soudě podle dusotu je jich hodně. Doufám, že to zvládne...

Dusot ustal.

„Zvládnul to." Oddechnu si.

I Fuyu přestane být takový napjatý. Otočíme se k vesničanům s úsměvem na rtech.

„Už je to v pohodě." Uklidním je.

Všichni se usmějí a jásají, když v tom jedna holčička v první řadě začne křičet a ukáže prstem za nás dva. Rychle se otočíme k vratům. Podle siluety už jde poznat, o koho jde. Dva Minotauři. Oba se postavíme do útočné pozice. Celá vesnice se natiskne do jednoho kouta, aby nám dali prostor. Minotauři vyjdou ze stínu a přiblíží se k nám. V ruce oba drží obří sekery.

Bože, vy smrdíte. Řeknu si pro sebe a svraštím obličej.

Roj much kolem nich kroužil. Místnost zaplavily zvuky bzučení a funění.