Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 66. - 5 proti 5000

Před námi byly obří sněhové pláně, které ukrývali majestátný hrad z ledu. Krásná stavba už z dálky, avšak kolem něj bylo cítit jen smrt a utrpení. Kolem tisíce vojáků skandovali jakési jméno, které jsem nerozuměl.

„Co budeme dělat? Je nás jen 6." Zeptal jsem se zoufale.

„To zvládneme. Nač jsme trénovali? Nesmíme se vzdát!" Chytl mé rameno Haru.

Ano. Nesmím se zastavit. Ten co jim to udělal, musí zemřít. Zabiju ho vlastníma rukama. Najednou uslyším křupání sněhu za námi. Je mi jasné, že o vetřelci kluci vědí celou dobu. Společně si vyměníme pohledy. Rychle se otočíme ve snaze zaútočit, ale všichni od té myšlenky opustíme. Byl to Fuyu a sotva šel.

„Fuyu!" Vykřikl jsem a běžel jsem k němu. Fuyu padl k zemi. Hned jsem k němu začal promlouvat.

„Fuyu co se děje?"

„J..jed.." Zasýpá.

„Shiko! Pomoc!" Zvolám bezmocně. Shika ke mně hned přispěchá a očima rentgenuje situaci.

„Ustup, Iruko." Řekne.

Pustím Fuyuovu hlavu a poslechnu její rozkaz. Shika natáhne ruce k jeho hrudi a začne cosi drmolit zvláštní řečí, které nerozumím. Její ruce začnou zářit a s nimi i Fuyu. Shičin hlas nabývá na intenzitě, že pomalu začne řvát. Z Fuyuova těla začnou vystupovat černé kapky. Prostupují kůži jakoby tam snad ani nebyla. Shika pozvedne ruce od hrudi a začne malé kapky shromažďovat do shluku za pomocí jejich rukou. Kapky vytvoří obří černou kouli. Shika ještě chvíli něco opakuje, až rozhodí rukama do stran a koule se rozprskne a zmizí.

„Uf. Je z toho venku." Oddechne si a utře si čelo.

„Běžte! Musím se tu o něj ještě postarat. Budeme v pořádku."

Jen pokývnu hlavou a rozeběhnu se zpět ke klukům. Na nic nečekám, přeskakuju sněžnou dunu a mířím na tu hordu před námi.

„Nikdo nebude ubližovat Fuyuovi! Nikdo nebude ubližovat mé rodině!! Slyšíte vy sráči!" Rozkřikl jsem se na celé kolo, čím jsem dokonale připoutal svoji pozornost.

„Snad nám taky něco necháš ne, Iruko?" Řekl vedle mě Haru, který mě snadno doběhl, díky jeho upírským schopnostem.

„Ne asi. Ani se nerozdělí. Hamoun.." Ozve se hlas po mé levici. Otočím hlavu a tam Natsu.

Ohlídnu se a zamnou je Kenji s Akim.

„Tak schválně dáme sázku. Kdo jich porazí víc?"

„Tak to jsi prohrál, Iruko."

„Haha Kenji, tak to se ještě uvidí."

Všichni najednou jsme skočili přímo do té hordy upírů. Sice cítím ve svých útrobách strach, ale odvaha je tam taky.

„Plameny ohnivého draka!" Velká masa ohně opustila mé ruce a zasáhla hrstku upírů. Doopravdy jich bylo hodně. Vedle mě jsem viděl, jak se obří větve naklání na všechny strany a probodávají vojáky skrz na skrz. Natsu lítal jako ohnivá koule, kterou nikdo nezastaví. Ovál mě silný vítr a já vidím, jak Aki svým mocným větrem probodává nepřítele.

„Iruko bacha!" Strhl mě k zemi Kenji.

„Radši příště dávej bacha a nekoukej, kde co lítá. A teď ustup. Musím vyhrát sázku." Usmál se Kenji a stoupl si přede mě. Rukama máchl, jakoby maloval kruh.

„Poznejte můj očistec, vy šmejdi!" Rukama bouchl do země. Ta se celá zachvěla a pak z ní vytrysklo světlo, které všechny ty zrůdy zasáhlo.

„Kenji-kun... To není fér." Zakňučel o kousek dál Natsu, kterému právě zmizel protivník. Kenji se jen vítězně usmál.

„Tss. Dobré, ale ještě někdo ti zůstal." Odfrkl si Aki.

Všichni jsme se otočili tam, kam Aki kývl hlavou. Doopravdy to co zabil, byla tak čtvrtina. Ten zbytek se na nás zase vrhl.

„Otravní jak mušky." Řekl Kenji.

„Nech to na mě." Houkl jsem a rozeběhl se proti nim. Asi 100 metrů před nimi jsem zastavil a vztyčil ruku k nebi.

„Hikaru!"

Z ruky mi vytryskl obří ohnivý drak. Mocně zařval, až si kluci zakrývali uši. Upíři na chvíli zastavili a koukali na mého obřího draka, co se přede mě postavil. Samolibě jsem se nad tím usmál a zkřížil ruce.

„Spal je." Odpojil jsem ruce a Hikaru se nadechl a vyšel z něj mohutný oheň, který všechny spálil.

„Kenji teď!!" Kenji vyběhl a v ruce se mu utvořil obří zlatý meč.

„Chcípněte!" Zařval a poslal meč přímo do země. Ta se opět zachvěla a všechny odstranila.

„Haru!" Zařval Kenji. Haru vyběhl jako smršť. Roztáhl ruce, které se proměnili v liány, a začal s nimi všechny škrtit.

„Aki! Je to na tobě."

„Konečně." Usmál se Aki a přeskočil Harua, ale místo toho aby dopadl na zem, se vznášel ve vzduchu.

„Mráz severního větru." Obří vichr s části sněhu se přehnal přes vojáky a zmrazil je.

„Natsu. Doraž je!!" Zakřičel jsem. Natsuovi žluté oči na chvíli vzplanuli a on se šibalsky usmál.

„Plamen moře!"

Všechno spálil dočista na prach. Hrad, který ještě před chvíli byla obklopena tisíci muži, byla teď úplně sama uprostřed ničeho. Všichni jsme si nahlas odfrkli. Hikaru zmizel a já se normálně postavil. I všichni opustili své bojové pozice a stoupli si normálně.

„Myslíte, že je tam někdo z Devítky?" Zeptal se Natsu.

Jen jsem pokýval hlavou a podíval se na nejvyšší věž hradu. Cítím ho. Určitě je tam.

„Jdeme." Rozkázal jsem.

„Tak to bylo slušné na šváby." Uchechtl se muž ve věži.

„Musíme jít přivítat hosty, jak se sluší a patří." Řekl si pro sebe a pohodil pláštěm a odcházel pryč od věže.

Ahoj🤗 tak jsem tu s další kapitolou 😊 Tak jak se vám líbila či nelíbila? Pište do komentáře. Přeji vám hezký den. Bel 💛