Země Vzdálená (DOKONČENO)

kapitola 16. - studium

Ta knihovna byla snad nekonečná! Obří police plné knih. To je, jako kdyby každá bytost na světě napsala nějakou knížku. Bylo to neuvěřitelné. V ohromení jsem sledoval Akiho, který mě vedl, bůh ví kam.

Zastavili jsme se u stolu s dvěma křesly a lampičkou.

„Tak jo. Počkej tady a já ti přinesu knížky se základními kouzly a věcmi, které má každý mág znát."

„Dobře."

Aki zmizel v labyrintu knih a já se trochu víc usadil do křesla. Na chvíli jsem zavřel oči a přemýšlel. Z toho čekaní, jsem nakonec usl.

Sen

„Tak kdepak je můj uličník? Víš, že tě vždy najdu."

Smál jsem se. Byl jsem schovaný pod stolem. Najednou jsem uslyšel kroky. Blížili se. Kroky byli čím dál víc a víc hlasitější. Natiskl jsem se na roh stolu a snad i přestal dýchat.

Chvíli se nic neozývalo. Kde je? Kde se schovává?

Najednou se vedle mě objeví tvář bez obličeje. Vyjíknu a vylezu ven. Strach mě hned opustil.

„Jak to, že mě vždy najdeš? To není fér!" Rozkřiknu se na postavu.

„Jsi můj syn, Iruko. Máme stejnou krev, která nás spojuje. A to znamená, že si tě najdu kdekoliv budeš, můj synu. Je to nejsilnější kouzlo na světě. A víš proč?"

Zavrtěl jsem.

„Tohle kouzlo můžeš sdílet s každým a nejenom s členem své rodiny. Vždycky tě najdou."

„Tati, to nechápu. Jak to můžu mít s kýmkoliv, když není moje rodina?"

„To pochopíš, až vyrosteš."

A rozcuchal mi vlasy. Když jsem se tak díval na sebe ve svém snu bylo mi tak 3 možná 4 let. Vůbec nemám žádné vzpomínky z dob před sirotčincem, ale pokud tohle není jen výplod mé fantazie a je to skutečný nechci se už probrat.

„Tak a teď běž. Musím tady zase pracovat."

„Ale tatiiii...Já chci studovat s tebou."

Táta se pousmál a složil ruce na hrudi.

„Až mi řekneš tři základní pravidla mágů."

„1. Řiď se svou myslí a ne srdcem.
2. Ve vědění je síla, kterou hledáš.
3. Magie je pyšná."

„Hahaha. Pyšná. To sice taky, ale má tam být čistá."

Nafoukl jsem tváře a založil ruce na hruď, jako měl otec.

„Iruko, teď poslouchej. Tyhle pravidla ti v životě nikdy nebudou. Jsou to jen nesmysly, které vymyslela hrstka hloupej dědků. Vždy se řiď tím, co ti přijde správné. Tvé srdce neklame tvou mysl, jen pomáhá se koukat na věci i jinak. Ano, ty můj uličníku?"

„Ano, tati."

A objal jsem ho.

„Iruko! Iruko, vstávej." Třásl semnou Aki.

„Promiň, nějak jsem usl." Odpověděl jsem automaticky. Vždy jsem takhle odpovídal Momo v sirotčinci.

„Ani jsme nezačali a ty už spíš." Utahoval si ze mě.

Nic jsem mu na to neřekl a popadl hned první knížku. Začal jsem v ní listovat a prohlížel si obrázky.

„Takže Iruko, vy jako mágové, máte tři posvátná pravidla. Jsou daný už po tisící letí. Dnes už se jimy řídí jen starší. Spoustakrát se hlasovalo i o změně, ale to někdy jindy. Pravidla zní takto:
1.Řiď se svou myslí a ne srdcem.
2. Ve vědění je síla, kterou hledáš.
A za třetí.."

„Magie je čistá." Skočil jsem mu bezmyšlenkovitě do řeči.

„Jak to víš?" Zeptal se a povytáhl obočí.

Chvíli jsem přemýšlel, jestli mu to mám říct, ale pak jsem se rozhodl, že to radši nechám být. Byla to jen náhoda.

„Tady z knihy." Odpověděl jsem po chvíli váhání.

Aki mě ještě chvíli podezřívavě zkoumal, ale naštěstí to nechal být.

„Tak jo. Musíme tě naučit teorii kouzel. Pak až bude po zkouškách, odjedeme a začneme to trénovat. Ale neboj, máš štěstí a máš za mistry čtyři největší experty na živly. Takže tě naučíme jak je všechny ovládat. Tedy pokud chceš. Samozřejmě je tu spousta jiný mágů s jinými magiemi. Pokud ti naše magie nebude vyhovovat, můžeš jít do učení k nim"

„Nee! Chci se učit od vás."

„Dobře. To jsem rád." A usmál se upřímně a v jeho očích bylo vidět, jak mu i spadla úleva z hrudi.

Úsměv jsem mu oplatil a s radostí se ponořil do studia