Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 56. - Lovci upírů

„Dámy a pánové, dovolte mi, abych přivítal hostitele. Vévoda a vévodkyně Senshiro Samaro a Tokoma Samaro."

Muž uhnul od dveří a sluhové po stranách rozevřeli honosné dveře. V nich se objevila žena a muž. Žena na sobě měla karmínově červené šaty. V hlavě korunku. Celé to doplněna perlami na krku a zápěstí, které byli na sametových rukavičkách. Vypadala vskutku nádherně. Usmívala se na všechny strany. To nebyla vévodkyně, ona je jako královna! Za to její manžel už od pohledu vypadal jako snob. Na všechny v sále koukal opovrženým a dost odměřeným pohledem. Taková horší verze Fuyua. V duchu jsem se trochu pousmál. Samarovi mohlo být tak kolem čtyřiceti. Měl světle blonďaté vlasy, které pomalu začaly bělat. I na obličeji byli znaky staří, ale ne nějak výrazné. Ale jeho oči, ty byli úplně přesně stejné, jako má můj nejlepší přítel. Bohužel nebyly tak zářivé a uklidňující. Jeho oči mi naháněly mráz po zádech. Jsou tak chladné a vražedné. Radši jsem odtrhl zrak. Rodiče slezli k nám dolů, postavili se přímo pod balkónek. Vzali si číši s vínem a pozvedli ji. Všichni utichli a slova se ujala Tokoma- sama.

„Dnes jsme tu, kvůli tomu nejdůležitějšímu pokladu, který s manželem máme a střežíme ho už po celých devatenáct let. Dovolte mi přivítat našeho jediného milovaného syna."

„Dámy a pánové, dovolte mi, abych přivítal vévodu Kenjiho Samaro." Oznámil znova uvaděč a uhnul od dveří.

Tak jako u jeho rodičů, i Kenjimu otevřeli dveře a on se ocitl za silného potlesku na balkoně. Neměl na sobě svůj černý oblek, ve kterém přijel. Místo toho měl velmi honosný bílý oblek protkaný zlatem. Dokonce i nějakou tu kraječku na krku mělo, naše princátko. Co mě, ale znepokojovalo, byl jeho falešný úsměv. Možná mu to ostatní žrali, ale já v jeho očí viděl smutek. Takový smutek jako nikdy předtím. Chtělo se mi brečet za něj.

„Připijme si prosím na Kenjiho narozeniny." Dodala mamka a znova pozvedla pohár.

Všichni jsme ji napodobili a s uctivým gestem k blonďáčkovi jsme se napili. Pak se znova rozezněla hudba a všichni se začali bavit. My ostatní jsme se rozešli ke Kenjimu. Ten rychle seběhl schody a šel k nám.

„Tak a je potom. Jestli už chcete jít, tak běžte. Já tu musím ještě zůstat." Vyhrkl na nás rychle.

„Co blázníš? Budeme tady s tebou." Řekla Shika.

„Já jen nechci, aby..."

„Kenji?" Skočil mu do řeči ženský hlas.

Všichni jsme se podívali za Kenjiho. Kenji svěsil hlavu a otočil se.

„Ano, matko?"

„Nechceš mi představit svoje kamarády. Minule jsme to nestihli." A usmála se na nás.

Měla tak krásný a hřejivý úsměv. Takto zblízka byla ještě krásnější. Kenji si povzdechl a začal.

„Tohle je má nejlepší kamarádka Shika Yui z Idilanu. Můj nejlepší přítel Iruka Huro z Wakai wakusei. A mý mistři bratři Naruno Fuyu, Haru, Natsu a Aki."

„Moc nás těší, madam." Řekli jsme sborově.

„No páni. Nestačím se divit. Tolik zajímavých lidí. Elfka, wakaince a slavní upíří lovci. Nikdy jsme nevěřila, že toho budu nikdy svědkem, vidět pohromadě."

„To ani já ne, drahá." Vložil se do rozhovoru pevný a hluboký mužský hlas.

Kenji se rázem napřímil, když uviděl svého otce.