Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 85. - Cela

Prázdno.

Nic víc než to. Zima kolem mě se svíjí, a přesto ji necítím. Tma, která se mě snaží pohltit, a přesto ji necítím. Tak Tohle je prázdno. Tak tady umřu? Ach... Kolikrát jsem si tuto otázku za ten rok položil? Dvakrát? Třikrát? A přesto jsem furt zde, ale proč? Jak to, že jsem naživu?

„Iruka..."

„Heh? Kdo je to?" Vytřeštil jsem oči a zařval to do prázdna.

Mé tělo je v jednom ohni a přeci jen chladne. Před nějakou chvíli si tu Yoko byla zase pohrát. Možná už to bylo před týdnem. V temnotě není známý čas. Temnota je tu pořád a vždy bude.

„Iruka, pojď ke mně"

Stále jsem hleděl před sebe a čekal, až se někdo objeví. Nikdo. Najednou se přede mnou zjevila žena, která tu celou dobu promlouvala. Žena bez tváře.

„Mami!"

Klečela tam a na někoho se nejspíš smála. Byl slyšet jen tichý smích. Chtěl bych vidět její úsměv.

A pak se tam objevilo dítě. Mohlo být mu tak rok. Vlasy jako chmýří kachen. Tmavé jako dub. Oči velké oříškové plné radosti. Nejistě stálo a snažilo se dojít k matce. Počkat... To jsem já?! Nejistě jsem udělal první krok. Podíval jsem se na matku a usmál se a šel dál. Bohužel jsem zavrávoral a padl k zemi. Začal jsem popotahovat.

„Iruko, neplakej. Postav se. Nesmíš to vzdát. Pojď, zkus to ještě jednou."

Utichl jsem a znova se zvedl. Trochu jsem se zahoupal v bocích a už to vypadalo, že znova spadnu, ale ustál jsem to. Podíval jsem se na matku a jistě se k ní rozešel. Zvládl jsem to a matka mě hned pohotově objala.

„Výborně, zlato. Nikdy se nevzdávej." Zašeptala mi do ucha.

V tu chvíli vidina zmizela a přede mnou byla opět tma. Svěsil jsem hlavu. Z očí mi padla jedna kapka slzy na zem.

„Mami..."

•••••••••••••••

Zavrzali dveře a jimi i přišlo kousek světla, které se ke mně blížilo. Zasáhlo mě a já odvrátil zrak. Uslyšel jsem ženský tichý smích. Yoko...

„Ale ale, kdo pak nám tu sladce hnije?"

Podíval jsem se ke dveřím, ale ty zůstali prázdné do kořán. Yoko v mžiku byla za mými zády s nožem u krku.

„Tak co, Iruko? Pořád si myslíš, že odporovat mi, je správné?" Zašeptala a olízla mi ucho.

„Ne... Nešahej na mě." Hlesl jsem.

„Hahaha. Promiň, já tě špatně slyším. Mám tě pobodat k smrti?" Najednou mi vrazila nůž do paže.

Vypustil jsem všechen kyslík z úst. Další bolest. Podíval jsem se na své ruce. Pokud nebyli zkrvavené od řetězu, byli v nich zapíchané dýky různé velikosti. Byl jsem jako její terč. Nevytáhla je, abych ji tu neumřel. Ne to nechtěla. Chtěla mě mučit.

„Víš Iruko." Přešla ke mě zepředu.

„Myslela jsem, že ti je tu smutno, tak jsem ti přivedla společnost. Hm? Co ty na to?" Usmála se a luskla prsty.

Objevil se temný mrak a pomalu se rozplýval. Byla to nějaká osoba. Taky v řetězech. Slyšel jsem řinčení řetězu. Neviděl jsem ho, byl na druhé straně místnosti.

„Ooo no jo! Ty ho nevidíš. Chudák, Iruka." Zatvářila se smutně a přešla k vypínači.

„Pozdrav... Fuyua..." Řekla a zapnula vypínač.

Co? Vyděšeně jsem se podíval na druhou stranu. Byl to on. Byl tam. Fuyu... Co to s ním provedla? Proč mu to udělala. Začal se ve mě zase probouzet vztek a s ním i drak.  Naposledy jsem cítil přítomnost draka, když jsem se dozvěděl, kdo Yoko je. Teď to ale bylo silnější. Začal jsem skuhrat, ale nepolevoval jsem. Měnil jsem se dál.

„Ty... Ty mrcho... Okamžitě ho pusť!! Fuyu!! Slyšíš mě!" Mrskal jsem sebou.

Yoko se pouze na celé kolo smála.

„Ano, to je ono. Tvůj vztek. Tvá bez moc. To jsem potřebovala zas vidět."

Přešla k němu a chytla ho za bradu. Začala mu hladit tvář. Měl na ní modřiny. Koukám, že mu dala taky zabrat. Tohle ji neodpustím. Začal jsem se stavět na nohy. Lektvar, kterými podala, už nemají takové účinky. Bolest už mi tak drsná nepřišla. Asi jsem si na ně již navykl. Kolena se mi třásla, ale nemohl jsem ho nechat ve spáru toho ďábla.

„Fuyu! Fuyu!" Křičel jsem z plna hrdla.

„Haha. To nepomůže. Teď spí, díky mému kouzlu."

Sebral jsem všechen svůj vztek a sílu a rozeběhl jsem se proti ní. Yoko na chvíli byla vyvedena z rovnováhy, bohužel skončilo to, když mě omezili řetězy a já skončil na zemi. Samolibě se usmála a podívala se na Fuyua.

„Mám ho probudit? Mám probudit skutečného Fuyua?" Zeptala se.

Jen jsem se na ni díval a čekal, co provede. Yoko se rty natiskla na ty jeho. Věnovala mu její smrtelně sladký polibek. Pak ho odhodila a šla ke mně. Zvedla mi mojí hlavu a držela, abych se díval přímo na Fuyua.

„Dívej se, tohle je Fuyu Naruno."

Fuyu se chvíli nehýbal, ale pak najednou otevřel oči. Koukal do stropu, ale rychle sklouzl očima na mě. Jeho oči... Jsou upíří!

Ahoj, do kometářu klidně napište váš názor na tuto kapitolu či to podpořte hvězdičkou. Myslím, že už víte co máte, jak dělat. Tak hezký zbytek dne fantasírci 😘