Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 86. - Pain

Setík, u kterýho jsem to sepisovala a myslím, že se k tomu i báječně hodí, tak pokud vám nevadí pianová muzika pusťte si to k tomu 😚

„ Fuyu... Ne..." Hlesl jsem a koukal do jeho děsivých očí.

Naposledy, když jsem je viděl, snažil se mě zabít. Teď je jeho výraz stejný, ba snad i děsivější.

„Hahahaha... Vidíš ho! Jaký to bude pocit být zabit někým, na kom ti záleží?" Pak se nahnula k mému uchu a zašeptala:

„Pak ho nechám procitnout, ať se podívá na to, co způsobil."

Nevydržel jsem to a uronil jsem jednu kapku. Yoko zatím přešla k Fuyuovi. Nahnula se k němu.

„Cítíš to? Tu žízeň po krvi. Cítíš, jak z něj ta krev utíká. Vidím to. Máš hlad. Chceš ho ochutnat. Tak moc. Jen jednu kapku té sladké krve. Vím, jak se cítíš. Toužíš po ni." Chlácholila ho a jezdila mu rukou po tváři.

Fuyu ze mě nespustil oči. Vypadal, jakoby mě už samotným pohledem trhal na cucky. Pokud mám umřít, ať to udělá on... Nemohl jsem se na něj dál dívat a svěsil jsem hlavu. Mastné a nemyté vlasy se mi lepili na čelo a zabraňovali mi pohled na ně dva.

„No tak Fuyu. Sněz ho." Řekla rázně Yoko.

Uslyšel jsem, jak na zem padají řetězy. Byl odpoután. Přes hustou hnědou clonu jsem zaregistroval, že se zvedá z kolenou. Opatrně jsem zvedl pohled k němu. Díval se na mě. Nevěděl jsem, jak mám jeho výraz definovat. Zas ta kamenná tvář, co vám nic neprozradí.

„Udělej to!" Zasyčela Yoko vedle něj, která ho držela za rameno a nenápadně ho stiskla.

Fuyu stále neodtrhl oči ode mne. Rychle pohyboval svým hrudníkem. Těžce oddechoval a tiše vrčel.

„Prosím... Udělej to..." Zašeptal jsem naposled a podíval se na něj pevným pohledem.

Fuyu se konečně pohnul, ale ne směrem ke mně, nýbrž k Yoko. Chytl ji pod krkem a vyzdvihl do vzduchu.

„Co si myslíš, že jsem? Nějaká slabá pijavice z romantického filmu, kde nemají páru o tom, co je upír? Myslíš, že jsem se nepoučil. Slíbil jsem mu, že mu už nikdy neublížím. Tak to si zkoušej na jiný, ty mrcho."

Jeho hlas byl tak temný a zvučný. Nemohl jsem tomu uvěřit. On ji odolal.

„Fuyu?" Řekl jsem radostně.

Srdce mi zase začalo bít. Vlna radosti ve mně stoupla. Cítil jsem, jako bych mohl lítat. Vidět ho, jak odhazuje Yoko do rohu a jde směrem ke mně, bylo jako když se k Vám snášejí nebeští andělé, kteří Vás zachraňují. Byl to jako sen, který se snad nemůže dít. Je tady. Zachrání mě. Přišel si pro mne. Fuyu došel ke mně a klekl si. Vzal mou tvář do dlaní a podíval se mi do očí.

„Neboj, už jsem tady. Ochráním tě. To ti slibuju." Řekl a koukl se na mě. Viděl jizvy, rány, modřiny od neustavičného týrání. Nože stále zabodnuté do mých tenkých rukou. Jediný důvod, proč ještě žiju je, že Yoko chytře vynechávala důležité tepny, které by mi zkrátili život. V mučení byla expert.

„Musím ti je vytáhnout." Oznámil a chytl rukojeť jedné z dýky.

 Bolestí jsem sykl, když o milimetr pohnul s dýkou, která snad už k mému tělu přirostla. Užuž začal tahat celou dýku ven, když ho někdo odhodil ode mne.

„Fuyu! Jsi v pořádku?"

Kouknu se po útočníkovi, a pak vidím Yoko. Kolem Yoko byla tmavofialová aura. Její vlasy se vznášely ve vzduchu, jako klubko  neposedných hadů. Oči jí žhnuly rudě. A pleť měla šedou jak kámen.

„Ty... Jak se opovažuješ." Řekla mystickým hlasem. Promlouvala skrz ni Sachmet.

Natáhla ruku a silou vůle zdvihla Fuyua ze země a začala ho škrtit. Fuyu se svíjel bolestí.

„Dost! Přestaň! Prosím, nech ho být! Nech ho prosím! Vezmi si mě. Muč mě. Týrej mě. Zabij mě, ale jeho nech. Prosíím. Nech hoooo!!!" Ječel jsem na ní skrz můj pláč.

Sachmet se jen smála. Nemohl jsem se na to dívat. Začal jsem se zvedat na nohy. Nesmí mu ublížit. Nesmí. Ohnivý drak, který ke mně stále promlouval, konečně dostal svou příležitost. Vědomě jsem se měnil v draka. Šupiny začali pokrývat moji tvář a dračí oči žhnuly vztekem. Yoko se na mě podívala. Nemohla tomu uvěřit. Začal jsem se zvedat. Opět jsem chodil. Tentokrát jsem to měl namířený k ní.

„Nech ho!" Zařval jsem na ni, co nejsilněji jsem uměl.

Yoko na mě chvilku zírala, ale pak se usmála a pustila ho. Mávla rukou a mě odhodila na zeď. Má dračí moc v jednom mžiku vyprchala zase vyprchala. Jen jsem hlesl z nárazu o zeď a padl k zemi.  

"Dobře. Beru tě za slovo, Iruko." Široce se usmála a spoutala Fuyua zpět do řetězů

„Iruko ne. Co si to udělal... Nesmíš. Nemůžeš to udělat. Měl si ji nechat!" Křičel na mě Fuyu.

Sachmet zatím vytáhla nůž a kráčela ke mně.

„Irukoo nee... Nech ho na pokoji. Slyšíš."

„Je pozdě, Fuyu- chan. Neberu svá rozhodnutí zpět. Když si Iruka přeje zemřít, tak mu to dopřejeme. Ale nejdřív se budeš dívat, jak jsem ho tu celou tu dobu mučila. A neboj, vymyslela jsem i něco nového. Hihi."

„Ty mrchoo! Pusť ho!" Fuyu se snažil dostat ke mně, ale dopadlo to stejně jako já před tím. Padl k zemi. Se svázanýma rukama za zády sledoval, jak se Yokin nůž tančil po mé hrudi a nechával za sebou krvavou stopu.

„Neboj, Fuyu. To je dobrý. Já to pro tebe podstoupím..."

Tak můžete psát zda se vám líbila a snad mi nepřijdete do školy mě zabít 😂