Země Vzdálená (DOKONČENO)

kapitola 15. - nový přítel

Druhý den přišel tak rychle, jako by někdo luskl prsty a nový den byl na světě. Ráno jsem připravil malou snídani. Moc toho tady neměli, ale na obyčejné omelety to stačilo. Najedli jsme se s kulky společně u jednoho stolu. Byl to úžasný pocit s nimi jíst a sedět k nim i tak blízko. V tu chvíli jsem si vzpomněl na naše první posezení u stolu. Teda spíš to jak semnou Fuyu hodil. Musel jsem se usmát. Sice mě to bolelo a bojím se Fuya víc než úředníků, ale je to směsné.

„Čemu se tak tlemíš?" Zeptal se s plnou pusou Natsu.

„Ničemu. Jen mám dobrou náladu." Odpověděl jsem a víc se uculil.

„Neboj, jeho to přejde." Konstatoval Fuyu a nepatrně se usmál.

Je fakt divný, když se usměje. Nemyslím to nijak zle spíš naopak. Slušelo mu to.

Poté co jsme dojedli, se kluci odebrali znovu na radnici. Jasně jsem řekl, že nejdu, a tak jsem se pustil do uklizení. Pořád mě platí, a i když nejsme na Zemi, své pracovní povinnosti mám tak či tak. Svázal jsem si vlasy do malého culíku a pustil se do toho.

Jako vždy neskutečný bordel. Zabralo mi to dvě hodiny a to jsem jen utřel prach, zametal, a umyl nádobí. Bylo to tu strašný. Ale nějak už jsem si na to zvykl.

Když jsem uklízel věci zpátky do kumbálu, uslyšel jsem klapnutí dveří.

„Jsme tady!" Zařval Haru na celý dům.

„Jo. Nejsem hluchej." Zaremcal jsem a vyšel ven z kumbálu.

„Ach promiň. Myslel jsem, že si nahoře." Omluvil se mi Haru při mém příchodu.

„V pořádku. Tak jdeme mě teda přihlásit?"

„Ty jsi mi nějakej natěšenej." Pousmál se Aki.

A měl pravdu, fakt jsem se těšil. Nebyl jsem zrovna typ, který by rád zkoušelnebo objevoval nocé věci, ale tady je to úplně něco jinýho. K sakru jsem na jiný planetě, kde existují kouzla! Pomyslel jsem si. Tady začíná můj nový život. Vlastně od té doby, co jsem opustil práh sirotčince, je pro mě můj život jako jedno velké dobrodružství. Tak proč se netěšit?

Neodpověděl jsem Akimu. Ztratil jsem se v myšlenkách. Najednou mi někdo šťouchá do tváře. Probudím se z transu a vidím, jak má Natsu zaražený prst do mé tváře.

„Jo. Žije." Pronesl Natsu a zazubil se.

„Pardon. Zamyslel jsem se." A nechal odkrýt své zoubky.

„Tak jo, já a Aki tam s tebou půjdem. Haru a Natsu tu mají ještě nějakou práci." Řekl Fuyu a zase bral za kliku a otvíral dveře.
„Tak zatím ahoj." Rozloučil jsem se a šel za nimi.

„Ahoj. Hodně štěstí." Zařval Haru a Aki zavřel dveře.

Bez váhání jsme se rozešli do víru města.

°°°°°°°°°°°°°°

Jsme před hlavní budovou mágů. Musím říct, že jsem čekal trochu víc a ne takový obyčejný dům. Kdekdo by v tom domu mohl bydlet, či mít zde krámek. Kdyby nevysel nad dveřmi dřevěný nápis "Škola mágů", tak bych to v klidu minul. 

„Není to žádná chatrč, služko." Odsekl mi Fuyu.

Jen jsem ho zpražil pohledem a šel dovnitř. Bohužel ten bělovlasý trouba měl pravdu. Uvnitř to bylo obří a moderní. Přesně takto jsem si vždy představoval univerzitu. Dlouhé tmavé dřevěné schodiště se zábradlím, kde na každém konci byla obří koule z nějakého zajímavého nerostu. Stěny vysoké a zdobné s podlouhlými obrazy různých lidí či krajin. Na zemi červený koberec a sem tam police s knížkami, které provoněli spolu s inkoustem celou místnost. 

„Takový úžasný kouzlo! Myslel jsem, že je jen ve filmech, ale ono skutečně existuje!"

Aki i Fuyu se jen samolibě usmáli a pokračovali po schodech nahoru. Chvíli jsem koukal nahoru ještě omámený tou krásou. Lidi tu byli mladý starý lidský i nelidský. Až když jsme došli do správného patra, jsem se probral z oslnivého transu, který na mě uvalila tato škola. Ani nevím, v jakém patře jsme se zastavili, ostatně už stojíme ve frontě na zapsaní do zkoušek. No popravdě bál jsem se, že tu budu jediný, komu je 18 let, ale naštěstí tu bylo pár, plus mínus, stejně starých jedinců.

„Hele Iruko, počkej tady, my si jen skočíme pro něco k pití. Fuyu už chytá nervy z tolika lidí." Řekl posměšně Aki.

Jen jsem se zasmál a pokývl hlavou. Aki popadl Fuyu a zmizeli.

„S nima asi musí být sranda, co?" Řekl neznámý hlas.

Otočil jsem se a tam stál mladý kluk asi stejně starý jako já. Zase jsem musel zvednout trochu hlavu, protože byl vyšší, ale ne tolik jako bratří Naruno.

„Jo. Sem tam jsou jak děti." Odpověděl jsem a taky se na něj usmál.

On rozšířil svůj úsměv a na tvářích se mu vytvořili dolíčky.

„Jsem, Samaro Kenji." Představil se blonďatý mladík a natáhl ke mně ruku.

„Ahoj. Jsem Huro Iruka." A potřásl jsem si s ním.

V jeho safírových očích se leskly plamínky štěstí. Bylo jasný, že jsme oba rádi za to, že tu aspoň známe jednu živou duši. Vypadal velmi sympaticky a doufal jsem, že s ním budu sdílet třídu.

„Tak jak si přišel na to, že si mág?" Zeptal se Kenji.

Uchechtl jsem se při této vzpomínce.

„No řekla mi to jedna dryáda. "

„Aha. No ty mají na tohle dobrý čich."

„Jo to mají. A jak si na to přišel ty?"

„ No máme to v rodině." Řekl suše.

„Aha."

Chtěl jsem něco dodat, ale paní u přepážky mě přerušila. Zapsal jsem tam svoje jméno a do ruky mi vrazila dotazník a štos papírů. Odcházel jsem a četl si dotazník. Normální otázky. Typu odkud jsem, kolik mi je, po kolikátý se hlásím, mí rodiče a tak dále. Nad tím jsem se musel pozastavit. Koho tam mám asi napsat, když nikoho nemám? Do mysli se mi vkrádaly zlé myšlenky, ale naštěstí je zarazil Kenjiho hlas.

„Nemám rád tu ženskou."

„Jak to? Po kolikátý se hlásíš?"

„Po druhý. Chtěl jsem to zkoušet jako malý. Ty desetiletý děcka co tu poletujou, jen málo z nich se doopravdy dostane už v tak mladém věku. Ještě se jejich síla bude rozvíjet totiž. Musí mít velkou odvahu to zkusit. " A pokývnul do davu, kde skutečně byli malý děti, kterých jsem si před tím ani nevšiml.

„Jo. Taky bych se bál, jít sem v takovém věku."

„No nic musím jít. Rád sem tě poznal Iruko. Uvidíme se u testů."

„Já tebe taky Kenji." Rozloučil jsem se s ním a každý se vydal vlastní cestou.

Kluky jsem našel v půlce cesty.

„Tak a teď jdem do knihovny. Študovat." Zakřenil se Aki.

Já si jen hlasitě povzdechl a se svěšenými rameny jsem ho následoval.

Tak jo. Je tu další kapča. Tak co říkáte na Kenjiho? Snad se vám tato postava bude zamlouvat :3