Země Vzdálená (DOKONČENO)

kapitola 13.

Venku je hluboká a bezvětrná noc. Na obloze je tisíce zářících oveček a jejich pasáček v stříbrném kabátku. Ležel jsem v trávě a pozoroval, jak se pasou. Nemohl jsem spát. Pořád to nemůžu pochopit. Není možný, abych byl hoden takové síle. Jsem jen pouhý člověk. Co když mi to nepůjde? Co když nebudu v ničem potřebný?

Povzdychl jsem si a dal si ruce za hlavu. Přemýšlel jsem o tom, jak mi kluci říkali, že s nimi budu chodit na lovy, abych si protrénoval kouzla. Co když nedám ani základy? Budu zas nepotřebný. Tolik věcí, na které já nemám. Nebudu tak silný jako oni. Budu jen zklamáním.

„Co děláš venku? Chceš nastydnout?"

Rozevřu očka a nade mnou se sklání pár žlutých očí.

„Je teplo. A snad se tu můžu pohybovat, jak chci."

„Ano. To je pravda." Zabrblal Natsu.

Opatrně si lehl vedle mě. Otočil jsem hlavu a podíval se na něj.

„Co to děláš?"

„Budu ti dělat společnost."

„Dobře no..."

Zadíval jsem se do jeho očí. Byly kouzelné. Tak hravé a divoké. Nutily mě se pořád dívat.

Leželi jsme tam a dívali se na sebe. Nikdo nic neřekl. Nepotřebovali jsme. Po deseti minutové odmlce jsme se začali bavit o různých vážných i hloupých věcech. Bohužel mě dostihla ospalost a já pomalu zavíral očka. Natsu přerušil náš oční kontakt a zvedl se. Vzal mě do náruče a nesl zpět do domu. Byl jsem už v takovém polospánku, ale jeho vůně mě držela stále v říši bdělých. Jeho vůně byla kombinací slaného mořského větru a písku, na který celý den praží ostré sluneční paprsky, avšak byla i z něj cítit sladkost  pomerančových květů a kořeněného zázvoru.  Položil mě na postel. Po chvíli se postel prohla pod jeho váhou. Zůstal mi po boku jako věrný strážce před tím než mě neviditelné ruce vtáhnou do oné říše.

„Dobrou noc, Iruko." Zašeptal a políbil mě do vlasů.

------------------------
„Nechceš už vstávat, Růženko?"

Odlepím od sebe oči. Bože, šlo to tak ztěžka.

„Vypadni z mýho pokoje."

„To je můj pokoj...baka."

„Tvůj..... pokoj?"

Porozhlídnu se a skutečně tu nic není, co bych poznával. Chvíli jsem ještě ležel a rozjímal a pak mi to došlo.

„Tvůj pokoj!!" Vykřikl jsem a rychle se vymrštil do sedu.

„Počkat. Kde mám kalhoty? Kde mám triko? Co si mi to udělal?!"

Natsu si natáhl džíny a uchectnul se na mě. Jeho ohnivě rudé vlasy měl uhlazené do zadu. Slušelo mu to tak víc. Seděl vedle mě bez trika. Měl dokonale vysportovanou postavu. Především svaly na jeho ruce byli široké a vypracované a na břiše měl lehký obrys six packu. Byl jsem vedle něj jak kost a kůže.

„Svlíknul jsem tě. Snad by si nespal v oblečení. "

„Ale..ale.."

„Věci máš támhle. Tak se oblíkni. Musíš nám přece udělat snídani." A zase se zašklebil.

Rychle jsem vylezl z postele a začal jsem si natahovat kalhoty. Ještě, že mě nesvlíkl celý. Pomyslel jsem si. Natsu se odtáhl nasadil tričko a odešel pryč. Když zabouchl, rychle jsem si oblíkl zbytek a běžel udělat snídani.

K snídani jsem připravil palačinky s ovoce. Kluci u stolu seděli tiše a jedli. Od smrti Momo jsem s nimi mohl jíst. Je to sice už pár týdnů, ale chtějí na mně dohlížet, že zdravě jím. Vědí moc dobře, jaký je přijít o rodiče a jak na člověka dohlížet. Nebylo to tak, že by nade mnou stáli a hlídali každý můj krok, ale dohlíželi na mě z dálky a pomohlo mi to tak víc než jsem čekal. Dokonce  Fuyu mě nechal sedět u stolu, když jedí, takže to beru jako dost velký gesto. Aspoň od něj. Mé myšlenky najednou přerušili jeho zvučný hlas.

„Iruko, co si dělal u Natsua v pokoji?" Zeptal se Fuyu.

Cože? A no jo. On mě ráno viděl. Jak odcházím z pokoje a... nandávám si triko...bože co si o mě teď myslí? Nechci, aby si nemyslel něco, co není pravda. V hlavě se mi honilo tolik odpovědí. Musím odpovědět tak aby si to ostatní nevykládali špatně, ale žádná odpověď mě nenapadala.

„Spal u mě." Lhostejně odpověděl Natsu.

„Proč?" Chladně se zptal Fuyu.

„Protože jsme si v noci povídali a on usl tak jsem ho vzal k sobě do postele."

Hůř to říct nemohl.

„Do postele jo?" Řekl Fuyu a pozvedl jedno obočí

„K ničemu nedošlo!" Vyhrkl jsem ze sebe.

Všichni se na mě podívali úplně stejným překvapeným výrazem. Teď si byli vážně podobní.

„No tak to můžeš jít spát taky dneska ke mně a taky nic nebudeme dělat." Řekl ironicky Aki.

Nafoukl jsem se a vzteky vzal talíř sobě a ostatním a šel je umýt.

„Neslušní, nevyrovnaný pubertáci." Drmolil jsem si u umyvadla.

„My tě slyšeli." Řeknou najednou.

Zavrčím nahlas a dál drhnu talíře.

„Až budeš mít uklizeno, sbal se. Půjdeme do Taiyo." 

Řekl potichu Fuyu, který se opět opíral o futra.

„Dobře." Špitl jsem a dál se věnoval práci.

Fuyu přišel a ze zadu mě objal. Přestal jsem se všemi činnostmi. Snad sem přestal i dýchat. Srdce mi netlouklo.
„Co to děláš?" Vydral jsem přes knedlík v krku.

„Neboj, jen si beru ubrousky."

Vše mi zase naskočilo. Bože to bylo tak trapné. Skutečně si jen přes ze mě bral ubrousky. A já si myslel, že mě objímá. Sem já to naivní. Svěsil jsem hlavu a dál pokračoval v činnosti.
-----------

Tak a jde se na to. Všechno mám sbaleno. Prý se tam zdržíme pár týdnů. Mají tam kdesi dům, ve které budeme žít. Zapl jsem poslední knoflík na košili a odešel za klukama do třetího patra. Všichni tam stáli. Neměli sebou žádné batohy nic. Hned pak mi došlo, že je nepotřebují. Aki vytáhl zlatý klíč a řekl: „ Otevři se bráno do Taiyo! Jsem převozník a nakazuji ti, otevři se!"

Najednou se objevila klíčová dírka. Aki do ní vložil klíč a ukázaly se obří zlaté dveře. Byli v nich vyřezané ornamenty připomínající květiny. Uprostřed bylo veliké slunce, ze kterého by jako samo sálo teplo. Brána se otevřela. V ní bylo čisté světlo. Aki se pousmál a v kročil dovnitř. Haru a Natsu ho následovali. Byla řada na mě. Ale bál jsem se. Začal jsem se třást. Fuyu mě chytl za ruku. S otázkou v očích jsem se na něj podíval.

„Tak pojď."

Zatáhl mě za ruku a my se rozplynuli ve světle.

Tak jaké pocity máte z toho to příběhu? :)