Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 21. - Vzduch (2)

„No výborně. Čekal jsem, že vám to bude trvat tak měsíc, ale vy jste to zvládli ani ne za týden. Máte potenciál."

S Kenji jsme se na sebe usmáli a plácli si. Myslím, že zaradovat se z pochvaly je dobré, zvlášť když nevíte, kdy ji zase uslyšíte. Ale když jsme se otočili zpět, na Aki jeho obličej, byl dosti odměřený. To není dobré znamení.

„No ale, jelikož jste tak talentovaný, tak zbytek výuky ruším. Dám vám totiž úkol. Naučit se číst myšlenky. Myslím, že to dle vás zaměstná na hodně dlouho. Teda jak koho." A na chvíli stočil oči ke Kenji. Myslel si, že to neuvidím, ale všiml jsem si toho.

„Počkat coooo?! Děláš si srandu, že jo?!" Zvedl jsem se a došel k němu.

„Vtipy ti jdou, ale teď vážně, kdy začneme?"

„Já si nedělal srandu. Musíš se soustředit na mysl ostatní. Nic jiného ti na to nemůžu povědět. Buď to dokážeš, nebo ne."

„Cooooooooooooo??????!"

Moje magická kariéra skončila. Sesypal jsem se na zem.

„Nepřeháněj, hysterko." Promluvil Fuyu.

Doufám, že existuje kouzlo na zabití lidí, aniž by vás někdo načapal. Hmmmm. Třeba woodoo? Jdeme si vyrobit malého Fuyu.. Pomyslel jsem si rošťácky.

••••••••••••••••••••••

Po večeři jsem šel s Kenji do salónku, abychom si zahráli kulečník. Docela se nám to zalíbilo. Je tu klid. Můžeme si u toho pokecat. Aspoň se tu zabavíme. Víte je tu docela nuda. Chtělo by to sem tam nějaké vzrušení.

„Tak jak myslíš, že se daj ovládnout ty myšlenky?" Zeptal jsem se svého kamaráda a ťukl do bílé koule.

„Je to tak jak to říkal. Není na to finta. Dyť to bylo i v těch otázkách v testu."

„Já vím, ale prostě jsem čekal nějakej typ."

„Neboj, ty to dokážeš."

Na chvíli jsem se odmlčel. Tápal jsem v myšlenkách o Aki slovech. Přestal jsem vnímat hru. Opřel jsem se o dřevěnou tyč a dumal.

„Hele co myslel Aki tím, že jak koho?"

„Nevím. Není to fuk?"

„Jak fuk?"

„Prostě je to nepodstatný. Máš se učit číst myšlenky."

„Jaký já?? Ty snad taky ne?"

Kenji se jen zasmál a cvrnkl do poslední koule.

„Zdá se, že jsem vyhrál." Řekl vítězně.

Neodpověděl jsem. Kenji najednou byl na odchodu.

„Kenji?"

„Ano?" Zastavil se.

Došel jsem k němu a podíval se do jeho safírových očí.

„Vím, že mi něco tajíš."

Kenji se tvářil udiveně, ale pak se jeho obočí vrátilo do jedné roviny.

„Až se naučíš číst myšlenky, povím ti to."

„Ne chci to vědět hned!" Chytl jsem ho za paži a začal mu ji drtit. Kenjiho výraz najednou zkameněl.

Umím ovládat myšlenky. Takže teď mě pusť.

Automaticky sem ho pustil, ale ne svojí vůlí. Byl to on.

Teď si říkáš, co jsem zač. Jsem to já. Pořád ten samý Kenji, ale varuju tě. Nestrkej nos kam nemáš. Nechci se o tom bavit.

Jeho hlas v mé hlavě zněl velmi výhružně. Co to k sakru má být?! Jak? Proč mi to nechce říct? Kenji už zmizel, když jsem se probral z šoku. Odešel jsem do svého pokoje.

Před spaním jsem pořád myslel na Kenji. Proč před námi něco skrývá? Nevěří mi? Třeba je to bolestné? Ale to bych mu mohl být oporou. Na druhou stranu bych proto měl mít pochopení. Nemluvím o svých snech a podobných věcech. Možná, že proto má své důvody. Je to ale správné? Možná bychom mu mohli pomoc.

Vstal jsem z postele a šel ke Kenji. Zaklepal jsem na tmavě hnědé dveře. Ani jsem nečekal na pozvání a vtrhl do pokoje.

„Kenji. Omlouvám se. Už nechci vědět, jak to umíš. Vím, že si dobrý člověk a neměl bych o tobě pochybovat. Strašně se omlouvám."

Po své horlivé řeči jsem se okamžitě skácel na kolena a hluboce se omluvil, jak bylo zvykem.

„Iruko v poho. Můžeš teď jít pro-prosím? Já teď nem... Aaaah... nemůžu."

Zvedl jsem hlavu a naklonil ji na stranu.

„Hm? Chce se ti kýchnout? Nejsi nemocný?"

„Vypadniiii!!"

Pokrčil jsem rameny. A odešel. Zítra mu na tu rýmu udělám bylinkový čaj.