Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 98. - Komplikace

Kluci celý vysíleni doma padli do postele a usli. Co je však čeká druhý den, to nemaj zdání.

Teplo čehosi mě krásně uklidňovalo. Bylo to, jako se dotýkat samotného ráje. Bohužel neposedné paprsky slunce mě pomalu vítali do reálného světa. Trochu jsem si zamručel a poposunul se. Najednou mi však mé mručení někdo oplatil. Počkat co? Okamžitě jsem otevřel oči. To teplo nepřicházelo z nebe, nýbrž z člověka, co mě držel v náruči. Světlá a hebká kůže mě objímala. Zvedl jsem oči a uviděl světlé prameny vlasů.

„Kyaaaaa!!!"

„Co děláš?" Ohradil se nevrle Kenji.

Okamžitě jsem šáhl po peřině a začal couvat v posteli.

„Proč si v mé posteli? A proč si nahý? A proč já?! Co si mi to udělal, ty perverzáku?!"

Kenji absolutně nedbal na má slova. V klidu si promnul oči.

„Nejsi u sebe, ale u mě. To zaprvé."

Můj vyděšený výraz se změnil v nechápavý. Začal jsem kmitat očima po pokoji. 

„A nic jsme spolu neměli. Jen jsem ti sundal triko a kalhoty, protože si je měl špinavé a já taky." Dodal Kenji a zívl.

Podíval jsem se pod peřinu. Skutečně jsem na sobě měl boxerky.

„Uff." Oddechl jsem si.

„Ale vzdychal si tu mé jméno."

„Ty perverzáku!" Zakřičel jsem na něj.

Kenji se zvedl a koukl na budík vedle něj. Taky jsem koukl, bylo půl desáté. Zbytek by se měl vracet kolem oběda. Nemám nic navařeného. Okamžitě jsem vstal z postele a rozeběhl se ke dveřím.

„Kenji?"

„Ano?" Otočil se od skříně ke mně.

„Děkuju, že si mě donesl domů."

Kenji na chvíli jen koukal, jakoby vzpomínal, pak se usmál a jen ledabyle mávl rukou. Já se rychle doběhl oblíknout a chystat oběd.
••••••••••••••••••••••••••••

„Tak jsme doma!" Zařval najednou Natsu, když skoro vyrazil dveře.

Vyšel jsem z kuchyně a sundával si zástěru.

„Vítejte zpět. Akorát v čas. Oběd je hotový."

„Jídlooo!" Zvolal Natsu a tryskovou rychlostí vběhl do jídelny.

„Hej! Dyť si před chvíli jedl!" Zařval Haru na něj.

„Ahoj, Iruko." Usmál se na mě sladce Haru a pokračoval.

„Natsu, jako vždy, dal všem najevo, že je doma co?" Pronesl Kenji, když slézal schody.

„Kluci!"

Malé červenovlasé stvoření obmotalo ruce kolem mého pasu.

„Ahoj, Shiko."

Shika se na mě usmála a pak skočila po Kenjim, když k nám došel.

„No tak, co děláš. Neviděli jsme se jen den."

„Já vím, ale furt mě mrzí, že jste nemohli jít s námi. Bylo to tam hezký."

„Bude ještě spousta plesů, kde budeme moc být všichni." Pohladil ji po hlavě.

Shika se zakřenila a pokračovala do jídelny.