Země Vzdálená (DOKONČENO)

kapitola 2. - Bratři Naruno

Dveře se otevřely a já konečně viděl postavu. No spíš sem viděl břicho čehosi. Zvedl jsem hlavu. Ten muž byl tak o dvě hlavy vyšší než já!

„D-dobrý den, jdu, jsem kvůli tomu místu." Vykoktal jsem.

Pomalu se ke mně naklonil. Zavřel jsem na vteřinu oči, když jsem je otevřel, byla přede mnou vlídná tvář mladého muže. Měl světle blonďaté vlasy, které padaly do jeho netypických pronikavých zelených očí.

„Už jsem se bál, že to nikdo nepřijme. Pojďte dál." Usmál se a zase se narovnal.

Opět mi byl vzdálený jako hvězdy na nebi. Vlezli jsme do obří haly. Byli tu věšáky a skříň na kabáty a boty. Podlaha byla mramorová stejně tak i masivní schody, které byly dominantou toho dle pokoje. Obr zahnul a zmizel do místnosti napravo. Šel jsem za ním. Místnost se proměnila v útulný salónek. Stěny byly polepeny olejovými tapetami s drobnými ornamenty květin. Na oknech byly dlouhé saténové závěsy ve stejné barvě. V salónku se nacházel mini bar s třemi barovými židličkami. Byl tam i kulečník a jedna celá stěna s policemi plnými knih. Uprostřed byla rudá pohovka, na kterou si sedl blondýn, kolem byly ještě dvě křesla a skleněný konferenční stolek. Usadil jsem se do křesla a nastala chvilka ticha. Po celou dobu měl upřený pohled na moji maličkost. Prohlížel si mě od hlavy až k patě. Bylo mi to značně nepříjemné. Musím to zarazit.

„Promiňte..." Odkašlal jsem si.

„Omlouvám se. Dáte si něco? Za chvíli přijdou mí bratři a vše prodiskutujeme. Mezitím mi povězte, jaké je Vaše jméno?"

Měl medový hlas a byl tak nonšalantní. Tak zvučný. Tak okouzlující. Rozhodně znal pravidla etikety.

„Jmenuju se Huro Iruka. Je mi osmnáct let. Vím, že jsem mladý, ale mám plno zkušeností s úklidem a starostí domu. I když ne tak velkého. Těším se na naši spolupráci!" Stoupl jsem si a taktně se uklonil po svém monologu.

„Hmmmm. Máš krásné vyjadřování. To se mi líbí. Prosím sedni si. Jsem Haru. Naruno Haru. Můžeš mi říkat jen Haru."

„Moc mě těší, pane. "

„Taky mě těší. Omluvíš mě? Skočím pro ty paka. Dej si něco k tomu pití." Přátelsky se usmál a zmizel.

V klidu jsem se usadil a snažil se uklidnit své nervy.

--------------

Uslyšel jsem strašný dusot. To jim tu snad běhá stádo buvolů nebo co?! Podezřívavě jsem koukal na zavřené dveře. To stádo se už blíží. Pro jistotu se přikrčím.

Dveře se rozletí do kořán. Nevím, jestli mám říct naštěstí nebo naneštěstí to nebylo stádo, ale další vysoký, tentokrát zrzavý kluk. Smál se od ucha k uchu.

„Tady jeeeeee!!!!" Zakřičel.

„Ííííík!" Vyjíknu a přikrčil se.

Přiběhl ke mně a čapl do ruky jako nějaké malé děcko a začal semnou točit. Smál se na celé kolo a točil semnou. Vlasy měl sepnuté do zadního culíčku, aby mu nepadali do obličeje. Měl je taky dlouhé, ale ne tolik jako já. Koukl jsem se na něj a viděl, že oči má žluté. Doopravdy žluté! Hned na to mě napadlo, že to jsou pouze kontaktní čočky.

Najednou se vše přestalo točit a já skončil na zemi.

„Pusť ho Natsu!"

„Proč mě zas mlátíš?"

„Protože se takhle doopravdy nevítá."

„ Baaaaaaaka." A vyplázl na něj jazyk jako nějaká školačka.

„Huh? Baka? Sám si blbeček."

„Ty si dvojnásobný."

„Ty trojnásobný."

„Ty čtyřnásobný."

„Ty- "

„To by stačilo vy dva. Kde je Fuyu?"

„Řekl, že to máme rozhodnout za něj."

„Dobře. Iruko. Tohle jsou mí dva bratři. Natsu a Aki."

To jsou tu všichni tak vysocí. To je otrava...

„Tak co kluci? Chceme ho?"

„Já jsem pro!" Radostně zakřičel Natsu.

Aki pokýval hlavou.

„Dobře, tak vítej u násdoma." A natáhl ruku, aby mi pomohl vstát.