Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 81. - Mučení

Tma, která mě obklopovala a měl jsem dojem jako by trvala celá staletí. Postupně se mi probouzeli i mé smysly. Kolem mě nebylo nic slyšet kromě kapání vody. Vzduch tu byl cítit zatuchlostí a rozkladem. Postupně jsem si začal uvědomovat, že jsem svázaný. Mé tělo hned zachvátila neskutečná bolest. Bolest krku a těsně utažených pout mě vrátila do přítomnosti. Zaskuhral jsem a otevřel oči. Bylo tu dost šero. Nebyla tu zas taková tma, ale moc do dálky jsem neviděl. Jen jakési potrubí, z kterého kapala voda.

„K...Kde to jsem?" Zachraptil jsem.

Doufal jsem, že tu někdo je, ale bohužel mi nikdo neodpověděl. Trochu jsem se pohnul, ale místo uvolnění, se mi pouta víc zařízly do kůže.

„Au... K sakru." Zaklel jsem a podíval se na své rudé zakrvácené zápěstí, které obmotával drsný provaz. Poraženě jsem svěsil hlavu. Tohle se mi vůbec nelíbí.

••••••••••••

Z nekonečných myšlenek mě vyrušilo zavrzání dveří. Dveře se otevřeli vytvořili malou škvírku, snad aby světlo za nimi neuniklo, ale i přes to ke mně kousek světla dopadl na má oční víčka. Bohužel jsem je musel svá očka přivřít. Světlo jsem neviděl dlouhou dobu a místo toho aby mi pomáhalo, mi škodí. Ani jsem nezaregistroval, že v místnosti nejsem sám, dokud se neozval zvuk podpatků, který klepali až ke mně. Těžce jsem zvedl hlavu a podíval se na tu osobu.

„T...Ty?" Zachraptil jsem.

Přede mnou stála Yoko s jejím samolibým úsměvem. Oči ji žhnuly rudě. A její tichý smích se místností rozléhal jako jed po těle.

„Tak tady máme toho Iruka Huru.. Učeň, co zabijí členy Velký devítky jeho zázračnou dračí magií." Řekla ironicky.

Vztek okamžitě naplnil mou mysl. Neměl jsem v úmyslu držet se zpátky. Vše co se stalo, mě zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Můj vnitřní drak začal pomalu bublat vzteky. Bohužel to, co se stalo, jsem nečekal. Celé mém těle se objevilo ve veliké bolesti. Má hruď byla jako v plamenech. Začal jsem nahlas skuhrat.

„Co si to semnou udělala?" Zasyčel jsem na ni.

„Opatřila jsem si pár lektvárků, co tlumí toho tvého dráčka v tobě a na oplátku ti to vrací v podobě této rozkošné agonii. Byly dosti drahé, takže bych se na tvém místě uklidnila."

Svěsil jsem poraženě hlavu a těžce oddechoval. Měla pravdu. Čím víc jsem byl v klidu, tím víc bolest ustupovala, a však jsem se cítil slabý jako nikdy doposud. Ta svině se začala nahlas smát, jako by právě dobyla svět. Měl jsem to tušit, že je jedním z nich. Nikdy Fuyua nemilovala. Jen ho využívala pro své plány. Musela mu dát taky jeden z lektvarů. Není možný, aby ji miloval. On by na to jinak přišel.

„Proč... Proč si to udělala, Yoko? Dyť si princezna..." Sípal jsem, ale i tak jsem se donutil zvednout oči a podívat se ji do očí.

„Vlastně princezna Yoko už dlouho není Ta princezna." Řekla a zlovolně se zasmála.

„O čem to zas meleš?"

To Yoko značně vykolejovalo. Chvíli jen němě koukala, jakoby mi snad nerozuměla. Pak se z toho transu probrala a vzala mě pod krkem. Musel jsem koukat do jejích krvavých očí. Vedli jsme tak naši válku, než uhla pohledem na mé paže.

„Asi tě budeme muset naučit, jak správně mluvit." Zašeptala a z kapsy vytáhla nožík.

Začal s ním pomalu trhat moji bílou košili. Za chvíli se ten ostrý chladný hrot dotkl mé kůže. Zabodával se hlouběji a hlouběji. Neudržel jsem se a z pusy se mi linuly bolestné siky. Bolest pokračovala po celé mé paži a u ucha mi zněl její přiškrcený smích.

„P..Přestaň.." Z očí, které jsem bolestí měl zavřené, mi utekla jedna kapka. Skutálela se přímo po tváři až dolů ke krku.

„Že by nás to našeho dráčka bolelo...? Víš Iruko, nebudeš první děcko, co má tuto moc a já ho zamorduju svýma rukama... Nee budeš třešnička na mém dortu. Tak chutná... „ Najednou mi skousla ucho.

Tiše jsem sykl a hlavu od ní odtrhl.

„Kdo jsi?"

Yoko se odtáhla a dala si ruce v bok.

„Tss... To co před sebou vidíš je princezna Yoko, ale uvnitř už dlouho neexistuje. Jsem Sachmet. V mnoha světech jsem bohyní. I zde na Zemi mě uctívali kdysi dávno. Mé tělo je sice mrtvé už tisíce let, ale můj duch přetrvává. Umím přesunout svou duši do čehokoliv živého. Moje moc mě zavedla do různých koutů vesmíru, kde mě poté uvěznili. Tss jak hloupá jsem byla věřit.. no to je jiný příběh. Můj věhlas se, ale došel až k mladé dívence. Yoko byla přislíbena odvážnému Fuyuovi Haruno, i když její srdce toužilo po vlastní volbě lásky a Fuyu rozhodně nebyl její typ. Její zoufalost byla ohromná a byla tak naivní.  Dohodly jsme se, že když mně propustí, zařídím aby s Fuyuem nikdy nemusela být.  Souhlasila. Jenže chudinka malá netušila, že si vemu její tělo... Hahahahhaa... Jaká ironie co? Hahahaha... Chtěla svobodu, ale teď je navždy uvězněná. Hahahaha..."

Po jejím proslovu jsem se vážně neudržel. Začal jsem se celý proměňovat, ale ten lektvar, co byl v mé krvi, mi hned začal působit trýznivou bolest a já křičel bolestí na celý kolo. Ta svině...

„Za to zaplatíš... Přivedu pravou Yoko zpět." Řekl jsem rozhodně potom, co jsem se uklidnil.

„Hahahaha. A jak, ty blbče?" Zasmála se a přitáhla si mě blíž k ní.

„To je problém každého hrdiny. Myslí si, že zabijí každého padoucha. Věří tomu tak moc, že jim vlastní pýcha nedovoluje vidět skutečnost... A to že jsou už dávno mrtvý..."

Vzala nůž a pokračovala v jejím mučení. Vřískal jsem na celou místnost. Fuyu zachraň mě...

Ahooj, moc se omlouvám, ale byla jsem nemocná a pak jsem neměla dostatečnou motivaci na sepsání této kapitoly, ale díky lidem v mé třídě jsem ji opět objevila 😂😂

Tak co na to říkáte? Ajaký máte názor na Yoko, pořád stejný? ☺️