Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 50. -Azazel vs. Iruka

„Odkud znáš mé jméno?" Zavrčím. Vůbec se nesnažím skrýt svou zášť.

„Ano. To je ono. Tvá nenávist vůči mně tě sem dovedla. Ty si mi to řekl. Tvá mysl se pomalu plní temnými myšlenkami."

„Mýlíš se!" Zakřičel jsem.

Co si jako o sobě k sakru myslí?

„Co bych si o sobě asi tak měl myslet?" Pokrčí rameny a rozmáchne lhostejně ruce.

„Tak takhle to je. Slyšíš mé myšlenky."

„Anooo." Řekne až podezřele vesele.

„Proč se mi neukážeš, zbabělče?" Prsknu. Ta kapuce mě dost štvala. Nač skrývá svou tvář?

Uslyším jen tlumený uchechtnutí. Ladně šáhne po své kapuci a stáhne si ji. Jeho tvář byla hrozná jako jeho jméno. Vlasy měl bílé protkané černými melíry. Obličej měl lidský až na jednu část. Jeho oči. Byly celé černé bez bělma. Temná tekutina kapala z jeho očí. 

„Spokojený?" Sarkasticky pronese. Asi byl zvyklý na reakci od lidí na jeho vzhled.

Mlčím. Naháněl mi strach. Až teď mi došla jeho ohromná moc. Jeho zlověstná moc, mě stahovala k zemi.

„Bojíš se mě?" Udělá krok ke mě.

Automaticky couvnu. To ho rozesměje. Proč všichni padouši musí mít vyšinutý smích? Pomyslím si otráveně. 

„Ne." Odpovím po chvilce.

„Rozumím. Nechceš to tu protahovat. Ani já ne. Mám plány a Vaše skupina mi teď stojí v cestě. Tak pusťme se do toho." Řekne a odhodí svůj sametově černý plášť.

Neváhám a hned začnu s útočnými kouzly.

„Vodní dělo!"

„Stínová clona!"

Jeho kouzlo mě docela překvapí. Neznám jeho plnou moc. Vidím, že umí číst myšlenky a vkládat do lidí magii. Boj rozhodně není lehký jako ve filmech či knížkách. Emoce ve Vás byly úplně zblázněné. Strach Vám paralyzuje tělo a dere Vám do očí slzy strachu. Srdce Vám bije neskutečně rychlím tempem z adrenalinu, který je teď jediná věc, která Vás dokáže rozpohybovat. Zlost Vám tepe v hlavě a mysl se zužuje a myslí pouze na jedno. Buď zabiju jeho nebo on mě. 

„Listová bouře."

Tu jedním máchnutím odkloní na stranu.

„To je vše co umíš?" Provokativně se zeptá.

Nesmím přistoupit na jeho hru. To on musí pískat tak, jak chci.

„Rychlost." Začnu kolem něj běhat a z různých úhlů posílat své ohnivé bomby.

„Kryt temnoty!" Černá kopule vše odrazila. Zastavím se a trochu si oddechnu. Todle taky nevyšlo. Zoufalství se ve mě stupňuje.

„Už ti došlo. Na mě nemůžeš zaútočit! Si totiž slabý!"

„Teprve se rozehřívám." Řeknu a zahájím další útok.

Tentokrát se proti němu rozeběhnu. Zkusím přímý úder. Těsně před ním se objeví opět clona. Pěstí zabořím přímo do ní. K sakru zasekla se. Zakleju si pro sebe, když ji nemohu vytáhnout.

„Ty tvoje ubohé útoky ti musím nějak vrátit."

Natáhl proti mně ruku a pak ji stiskl v pěst. Mou paží projela neskutečná bolest. Nelidsky jsem zavřískal. Bylo to jakoby, mi zlomil kosti. Bohužel má teorie nebyla jen teorie, ale holý fakt. Povolil sevření a já zjistil, že mi rozdrtil všechny prsty. Rychle jsem od něj odskočil a zraněnou ruku přitáhl k hrudi.