Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 32. - zpátky do školy

Je pondělí. Deset hodin dopoledne. Místnosti, kde probíhala první zkouška je opět plna lidí. Pro Iruku s Kenjim samé neznámé tváře.

„Kde se vzalo tolik lidí, že jsou plné třídy k prasknutí?!" Ptal jsem se udiveně Kenjiho.

„No jo spousta lidí čekalo na tyto zkoušky a každý je měl mít příští rok v jiném termínu, ale kvůli naléhavé situaci, se tu sešli všichni, co dělají zkoušky na učně." Vysvětloval s klidem Kenji.

Já se rozhlídl po naší třídě. Byli tu frajeři a šprti. Nějací podivíni. Pozérové jako jsem já. A neutrálové. Prostě jako v normální třídě.

Všichni vypadali, že se znají, dokonce i Kenji si odběhl promluvit s jedním svým kámošem. Zůstal jsem sám. Opět.

Položil jsem si hlavu na desku a koukal z okna. Venku bylo takové to příjemné počasí, kdy slunce svítí a je teplo, ale po obloze se prohání stádo mráčku a tím i sem tam zakryjí žlutý kotouč. To dle počasí jsem měl nejradši. Trochu jsem přivřel oči a začal si hrát s větrem. To mě vždy bavilo. Vidět, jak si vítr pohrává s listí. Protější strom se ladně kymácel do rytmu větru. Neudržel jsem se a musel jsem se uchechtnout. Tohle je prostě nejlepší na nudu.

Ale nuda skončila, když jsem uslyšel povyk ve třídě. Otočil jsem hlavu ke třídě a nezaujatě sledoval, co se děje. Nějaký frajírek si dobíral neznámého kluka. Pan drsňák začal do něj strkat, až spadl na zem. To už jsem nemohl na to jen tak dívat a začal jsem jednat.

„Hej! Přestaň!" Prudce jsem si stoupl, až za mnou spadla židle.

No tak pozornost bychom měli. Co teď? Kluk odtrhl od prcka pohled a začal se soustředit na mě. Trochu se pousmál, ale nebyl to zrovna příjemný úsměv. Začal se pomalu, ale jistě ke mně přibližovat. Když se tak blížil, uvědomil jsem si, že sem tak o dvě hlavy menší. Zase dlouhán. Užuž byl skoro u mě a do mě se prudce začal nalévat adrenalin.

„Hej, hej lidi! Už jsou tam vyvěšený jména!" Křikl nějaký mladík a všichni začli vylidňovat třídu.

Moje spása. V duchu jsem si oddychl. Kluk se pomalu začal otáčet, ale než odešel, promluvil:

„Doufám, že budu proti tobě, smrade!" Sykl a odešel.

Hm? Co tím myslí? V čem vlastně spočívá druhá zkouška na učně? Začínám se bát. Do čeho jsem se to zas namočil?!

Se svěšenou hlavou jsem vyrazil k tabuli. Zde byli všechny děti z budovy. Strkali se, nadávali jenom proto, aby zjistili své jméno.

„Ach tady si." Čapl mě za rameno Kenji.

„Uf. Už jsem se bál, že tě nenajdu."

„Neboj. Sice si prcek, ale nejsi nepřehlédnutelný." A vysmál se mi.

Já jen hodil pocker face a dál jeho přiblbllou narážku nekomentoval.

„Hele v čem spočívá tadle zkouška?"

„Je to souboj. Jeden na jednoho. Můžeš se tu utkat s kýmkoliv na tédle chodbě."

„Cooo? No to je hezký." Řekl jsem ironicky.

„Neboj, myslím, že naše kouzla na ně stačit budou."

Trochu mě poplácal po zádech a já tím získal trochu víc důvěry.

Konečně jsme se dostali k tabuli. Chvilka napětí přišla. A byla setsakra dlouhá. Srdce bušilo o stošest. Na čele jsem měl krůpěje slané vody. Brouzdal jsem po listech a hledal své jméno. A pak to přišlo.

„ Iruka Huro proti Hiro Yamadashi." Přečetl jsem potichu, ale tak aby to slyšel Kenji.

„Kenji Samaro proti Ten Yushina."

„Tak snad ti budu moc fandit."

„Neboj, budeš moc, pokud budeš chtít."

Oba jsme se na sebe usmáli. Ten úsměv byl úsměvem podpory. Teď začínají pravý zkoušky. Musíme to zvládnout. Všichni jsme přišli s nadějí vyplnit svůj sen, ale jen pár z nás to dokáže.

Promiňte, že je tak krátká, ale nechtěla jsem to zbytečně natahovat. Tak doufám, že se těšíte na souboje! :3