Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 69. - Hádka

Přímý světlo mě donutilo otevřít oči. A i tak primitivní věc mě bolela.

„Eeh... Au... Kde- Kde to jsem?" Zaskřehotám chraplavým hlasem a konečně mě opustí světelná clona.

„Na hradě." Odpoví mi chladný hlas, který jsem okamžitě poznal.

„F-Fuyu? Ale byli jsme..."

„Jo byli." Odsekl.

Podívám se na něho. Jeho oči jsou zarudlé a lemovaly je velké černé kruhy pod očima. Ztěžka jsem se posunul na posteli a sedl si.

„Kde to jsem? Co se stalo s tím z Devítky?"

Fuyu se zamračil a stoupl si a začal přecházet po pokoji.

„Jsme na hradě v Tokoyo."

„A jak jsme se sem dostali? A pral jsem se, kde je ten z Devítky?!" Začal jsem naléhat.

„Co si dovoluješ takhle semnou mluvit?!"

„Tak mi odpovídej na otázky." Zavrčel jsem.

Co to s ním zase je?  Zamračím se. Sice má spíše chladnou a vyrovnanou náladu, ale někdy je pořádně náladový. Fuyu potlačil svůj hněv a chladně se na mě podíval.

„Zabil jsem ho... Na rozdíl od tebe."

„Tím chceš říct zase co?" Zkřížil jsem ruce na prsou.

„To, že si po druhý ohrozil svůj a ostatních život!"

„A ty si myslíš, že to dělám naschvál?!"

„Ne, ale je to tvoje vina! Kdyby si svou moc používal rozvahou! Kdyby ses radši stáhl, když vidíš, že nepřítel je příliš silný!"

„Já ji používám rozvahou! To jen ty máš pořád ty své mudrcké řeči ať se krotím!"

Fuyu zlostně zafuněl a došel ke mně a chytl mě pod límcem a přitáhl si mě k sobě.

„Tak poslouchej ty spratku, to že jsem tě vyléčil, neznamená, že ti nemůžu zase ublížit. Seš si vůbec vědom, co si udělal?! To, že máš úžasnou schopnost, neznamená, že si nesmrtelný."

Naštvaně jsem strhl jeho ruku z mého límce.

„Nemusel jsi mě léčit."

„Jo? To povídej své ruce... Už podruhé ti někdo rozdrtil kosti. Ještě chvíli takhle pokračuj a ty elfský blbůstky už nebudou fungovat."

Chytl jsem se za ruku a vzpomněl jsi na to. Ano mám štěstí, že tu ruku mám v pořádku, ale o co mu jde? Zkouší si na mě vylít svoji zlost? Já nejsem žádný jeho fackovací panák.

„Já nejsem slaboch... Umím používat svou moc." Zašeptal jsem.

„Jo to vidím."

„Hej!" Křikl jsem na něj. Zase mě nasupeně chytil za triko.

„Ne ty poslouchej... Myslíš, že dračí moc je pro všechny? Ne není... Takže se laskavě začni krotit, než skončíš jako ostatní."

„Tss děláš jakoby ses o mě bál." A uhnul jsem pohledem.

Ty jeho modré oči. Tak moc mě iritují! Jak pořád koukají a probodávají mě každou minutu. Je to strašný. Fuyu mě pustil a odešel ke dveřím.

„Měl by si navštívit Natsuho. Leží vedle."

Cože? Natsuovi něco je? Rychle jsem odhodil peřinu a bosí se rozeběhl do vedlejšího pokoje.

„Natsu!" Rozrazil jsem dveře a rozhlídl se po pokoji.

Ležel přímo uprostřed. Hlavu a pravou ruku měl obvázanou obvazy. Shika u něj seděla. Když mě uviděla, vstala.

„Nechám vás tu." Řekla s úsměvem a odešla.

„Natsu..." Zašeptal jsem a pomalu došel k jeho posteli.

„Iruko... Neboj, vypadal jsem i hůř." Uchechtl se.

„Co se ti stalo?" Díval jsem se zděšeně na jeho obvazy a modřiny na obličeji.

„No hold ta jeho rána byla nějak silnější, než jsem čekal."

„Ale kdy? Na nic takovýho si nepamatuju."

„Jak bys mohl, když ses na něj tak pustil."

„Natsu... Je mi to tak líto... Promiň je to moje vina." Začal jsem plakat, až jsem se k němu složil.

„Ale co to meleš? Ty za nic nemůžeš."

„Ale můžu! Nechránil jsem vás... To jsem ti udělal já. Kdybych nebyl tak zbrklý. Kdybych mohl... Kdyby..." Koktal jsem mezi zvlyky.

Natsu chytl můj obličej a donutil mě tak se podívat do jeho zářivých žlutých očí.

„Ššš... Nelam si s tím hlavu. Neboj, budu v pohodě. Tak jsi to nedávej za vinu." Palcem mi utřel slzu a usmál se na mě.

„Natsu..."

„Tss. Jasně, že je to jeho vina. Nemá být tak horlivý." Přeruší nás Fuyuův hlas.

„Přestaň! Ten tvůj přehnaně bratříčkovskej pud nesnáším. Obviňuješ vždycky kolem všechny." A vyplázl na něj jazyk.

„Co si to říkal?! Kdo tu je starší než ty?!"

„To mě nezajímá. Omluv se! Víš, že Iruka za to nemůže."

Fuyu se na mě zase vražedně podíval. Já jen seděl na posteli jako hromádka neštěstí.

„Nejsme snad rodina?" Zašeptal Natsu. To nás oba vykolejilo. Konečně Fuyuovi oči změkly. Došel ke mě a klekl si.

„Promiň. Vím, že ti na nás záleží a že bych se tak neměl chovat. Já... Jsem unavený." A sklopil pohled.

„Jo to jde vidět." Řekl jsem a začal se smát.

I Natsu se začal smát. Fuyu mě chytl pod krkem a začal cosi hulákat. Chápu Fuyuovi pocity. Jediný čeho se bojí je, že ztratí svou rodinu . I já je chci chránit. Až teď mi došli jeho slova. Jsem zbrklý a dělám neuvážená rozhodnutí. Nesmím je už víckrát postavit nebezpečí. Nemůžu se už hádat s Fuyuem. To co jsem dneska zažil, byla jeho nejhorší stránka, kterou jsem viděl. Viděl jsem v něm, že vztek na sebe. Měl strach. A já bych na jeho místě reagoval stejně. To já jsem za to mohl. Málem jsem všechny zabil. Co sem si o sobě k sakru myslel? Nesmím o nikoho přijít. Nesmím je zklamat. Hlavně Fuyua. Vidím, jak ve mě věří, ale ten jeho pohled dneska... Už nikdy ho nechci vidět. Už nikdy nechci, ať se na mě takhle dívá...

„Pane." Zaklepal sluha.

„Ano?" Řekl Fuyu.

„Máte se všichni přesunout do hlavního sálu pokud možno."

Je jasný, že Natsu zůstane tady. Všichni jsme se zvedli a odešli podle rozkazů. V sále byli už ostatní.

„Á už jste tu všichni." Řekl král.

„Copak se děje?" Zeptal se Aki.

,,No víte... Je tu..." Než to ale dořekl, otevřeli se vstupní dveře a trumpety ohlásili něčí příchod. Ve dveřích se objevila mladá dívka s černými vlasy. Na sobě měla levandulové šaty. Vypadala v nich dobře a ta barva ji seděla k jejím tmavě zeleným očím. Dívka se rázným krokem rozešla k nám. Její podpatky se ozývaly celým trůním sálem. Zastavila se a dala ruku v bok.

„Kde je Fuyu? Kde je můj snoubenec?" Řekla rázným hlasem.

Nani? Snoubenec?

Ahoj. Tak jsem tu s další kapitolou. Co na ni říkáte? Jen pište 😊 PS: Doufám, že se vám líbí nový cover 😄💛