Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 28. - oheň (2)

Ahojky ve spolek ☺️ Jak koukám dneska moc počasí nevychází, ale pro mě je to pozitivum :D Nejen, že se pročistí vzduch, ale já budu moc v klidu psát. Takže tu mám takový trochu "psací maratón" 😂 Budu dnes asi psát jak divá, takže bude dvakrát větší porce kapitol 🙌🏽 Takže pokud vám počasí dnes zhatilo plány v klidu si lehněte pusťte si písničky a doufám, že se začtete ☺️

Proč rada mágů najednou rozhodla přesunout zkoušky? Ať se děje cokoliv, nic dobrého z toho nevznikne.

„Kašlete na věci. Jdeme! Do večera budem zpátky."

„Nějak si věříš Natsu. Myslíš, že je to naučíš do tří hodin, než se setmí?" Zeptal se provokativně Aki.

„Já nemyslím, já to vím. Říkali jste, že jsou učenlivý, takže se není čeho bát. Krmení stihnu včas, nebojte." Hulákal na ně ze schodů a rychle nás doběhl.

„Doufám, že jste nažhavení jako já?"

„No jasně, že jsme! Ale řekni, kam jdeme?"

„No dál od naší zahrady. Nechci Haruovi popálit ty jeho kytičky, i když jsou zvadlé. Jednou jsem to udělal a no... Byl horší než všechny možné přírodní katastrofy. Radím vám, na to si dávejte bacha. Dotkněte se jeho kytek a jste mrtvý."

Já i Kenji jsme se z plna hrdla zasmáli a vyrazili ven.

Skončili jsme na takové menší mýtince v lese. Natsu okamžitě padl do trávy. Opatrně jsme k němu přišli a naklonili se nad něj. Ten jen otevřel jedno oko a chvíli na nás bedlivě koukal.

„No co je? Nemusím vám snad říkat, že se musíte soustředit. Myslím, že vám to dvakrát stačilo. Musíte hledat v sobě. Svůj vnitřní oheň. Tak šup pusťte se do toho. Já si dám šlofíka, než se do něčeho šťavnatého zakousnu." Dokončil svůj velký učitelský výklad a dal si ruce za hlavu a zavřel oko.

Nahlas jsem si oddychl a o kousek dál si sednul do trávy. Kenji mě zopakoval a oba jsme zase přešli do meditačního módu.

Žádný avatar ohně či snad Gaia sama mě v mých myšlenkách nenavštívil. Bylo to jako poprvé. Sám v temnotě. Musel jsem najít to světlo. Utíkal jsem, ale nenacházel je. Ani zastavit jsem nechtěl. Ten oheň ve mně prostě najdu.

O hodinu později

Konečně vidím světlo. Rychle vyběhnu k malému plamínku. Ten sotva svítí. Potácí se a vypadá, že každou chvíli zhasne. Plamínek se odrážel v mých očí a já jím byl zcela zhypnotizovaný. Opatrně a pomalu jsem k němu začal natahovat ruku. Vůbec mě nenapadlo, že bych se mohl spálit. Ani jsem nic necítil, když jsem se blížil. Možná za to mohla má dosavadní hypnóza. Plamen začal více těkat. Začal zhasínat! To ne! Rychle jsem šáhl do plamínku. Plamen najednou vzplanul. Celá má ruka, ba dokonce i já, začal hořet. Vůbec to ale nebolelo. Zavřel jsem oči a nechal se přijmout mým  vnitřním ohněm. Jak by mi vlastně ublížil můj oheň? Byl bych zbabělec a neovládl bych ho, kdybych se bál sám sebe. Sice o sobě někdy pochybuju, ale poslední měsíce jsem si sebou víc jistý než kdy dřív. Vlastně od poznání těch čtyř pijaviček, jsem jiný.

Najednou jsem procitl. Žádná tma, nýbrž ostré světlo. Rychle jsem zamrkal a postupně si zvykal na denní světlo. Byl jsem pořád na stejném místě. Jen já, Kenji a spící Natsu. Jsem rád, že jsem to zvládl. Soudě podle Kenjiho blaženého výrazu to zvládl taktéž.

„Tak to máme za sebou. Už nám zbývá jen jeden." Pronesl jsem hrdě.

„To jo. A teď jdeme blbnout. Máš ji!"