Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 40. - Ceremonie

Mise splněna. Iruka, Kenji a Shika jsou oficiálně učni prvního stupně!

Teď mě čeká další zkouška snad nejhoršího druhu! Ceremoniální bál, kde nám oficiálně předají titul. Proč to k sakru musí být veřejné? Tak velkolepé? Nemůže to být jako zkoušky? Rozdat všem titul a odejít. Co bych za to teď dal.

Zaklapl jsem kufr a hlasitě si odfrkl. Podíval jsem se po prázdném a hezky uklizeném pokoji. Sice jsem tu strávil jen pár nocí, ale bude se mi tu po něm stýskat. Vždyť já se tu ostříhal! Ano, měl jsem jakousi citovou vazbu ke svým vlasům asi jako každý, kdo má nějak dlouhé vlasy. Jak na to asi zareagují kluci?

Představa číslo jedna -  všichni budou mít infarkt.
Představa číslo dvě - budou se smát.
Představa číslo tři (a asi nejvíc věrohodná) -  Haru mi to pochválí. Natsu bude trojčit nadšením. Aki se jen usměje a nebude to komentovat. Fuyu.. No ten bude jako vždy ledový a okomentuje to jízlivou poznámkou. 

„To bude strašný." Zamumlal jsem si pro sebe.

„Tak pojď, Iruko! Musíme jít!" Vtrhl do mého pokoje můj dobrý přítel.

Zavrtěl jsem hlavou, abych zahnal myšlenky a odešel pryč.
••••••••••••••••

„TO JE NÁŘEZ!!"

,,Iruko sluší ti to."

„Dobrý Iruko."

Jak jsem předpokládal. Jejich reakce byly přesně podle mého třetí představy. Teď už zbývá pozdravit Fuya. Ten se opět nedostavil. Nikdo není hoden jeho pozornosti, aby jej přišel přivítat. Snad ani krále, kdyby se ukázal před našimi dveřmi. Vystoupal jsem po rozvrzaných schodech a vydal se k jeho pokoji. S plnou dávkou nervozity jsem zaklepal.

„Dále."

Pomalu jsem otevřel. Fuyu seděl zády ke mně u stolu a něco si tam sepisoval.

„Ahoj. To jsem já. Přišel jsem ti říct, že jsme to zvládli. Dnes večer bude oficiální ceremonie a bál k tomu. "

Fuyu odložil pero a stoupl si. Otočil se a ztuhl. Klepal jsem se a mžoural si spodní lem u trika. Svůj pohled jsem konečně odtrhl od země a podíval se na něj. Čekal jsem odpověď hned. Nějaké odbytí či tak něco, ale on tam stál a nevěřícně na mě koukal. Jeho světlé tváře chytli i narůžovělý odstín. To snad ne! On se červená! To.. To je.. Roztomilý? Sám jsem určitě chytl červeň do tváří při pohledu na něj.

„Tvoje vlasy..." Vydral konečně ze sebe.

Stočil jsem hlavu do strany a radši se dál díval na zem. Ta podlaha byla bezpečnější než on.

„No...já... Já... ostříhal jsem se... Chtělo to změnu... Asi to nevypadá zrovna nejlíp."

„Ne jsi krásný... Teda...chci říct, že ti to sluší. Teď už nejsi holka. Teď už si jen zakrslý trpaslík bez vousů."

Zpražil jsem ho pohledem. I když v jeho případě to snad ani nešlo. Došel ke mě a já měl svůj vyděšený štěněčí výraz.

„Jsem rád, že jste to zvládli. O ceremonii vím. Ta je vždy. Vše potřebné pro bál jsem zařídil." Řekl a rozcuchal mi vlasy.

Já nedůtklivě zamručel, ale i přes to se mi jeho prsty v mých vlasech líbily. Zvedl jsem k němu pohled. On si mě prohlížel. Nevím, jestli pozitivním slova smyslu či ne. Prostě koukal, ale já cítil, že zas červenám.

„Tak už vypadni."

No tak červenání teď už sto procentně zmizelo. Nic jsem mu na jeho velmi milý vyhazov neřekl.