Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 82. - Starost

Shika

Ráno jsem se probudila dřív než obvykle. Neváhala jsem, zavázala si župan a běžela do kuchyně, kde určitě Iruka pracoval na nějaký super mňamce. Miluju jeho kuchyni. Je skvělý kuchař a nejradši bych mu pomáhala, ale i já se musím zlepšit. Oproti ostatním klukům jsem pozadu. Je to jako běžet poslední. Všichni jsou před tebou a ty jen natahuješ ruku a snažíš je chytit. Křičím vždy z plných plic, ať počkaj, ale oni běží dál. Toto byl můj každodenní sen, dokud jsem si neřekla dost. A teď? Myslím, že jsem na kluky při posledním boji udělala dojem, ale chce to víc. Víc tréninku. Víc! Doběhla jsem do kuchyně, ale místo syčení hrnce či prskání oleje z pánve, neslyšela jsem nic. Nikdo tu nebyl. Koukla jsem se na hodiny, bylo 6 ráno. Hmm to ještě Iruka spí?

S trochou skleslou náladou jsem se vydala zpět do patra. Rozhodla jsem se Iruku jít zkontrolovat. Stála jsem před těmi tmavými dveřmi a váhala. Nervózně jsem si mačkala lem županu a přemýšlela, zda mám zaťukat. Co když bude naštvaný, že ho probudím? Třeba je prostě unavený. Nebo tam někoho má! Teď jsem byla ještě víc v rozpacích, ale mé tělo rozhodlo za mě a tiše zaklepalo. Zuby mi drkotaly o sto šet. Představa rozmrzelého Iruky se mi nelíbí. Hmm třeba spí bez trika. Další nával myšlenek, jak Iruka otevře bez trika a já uvidím jeho vymakaný svaly. Aaww.

„Tak dost Shiko!" Řekla jsem si a plácla se do tváří.

Až teď mi došlo, že nikdo neotvírá. Pomalu jsem otevřela dveře. Postel byla úhledně ustlaná. Nikde nikdo. Nenápadně jsem i nakoukla do jeho koupelny, ale tam taky nebyl. On šel zas trénovat? Bylo to jediný správný východisko. Úlevně jsem si oddychla a šla do pokoje.

Dala jsem si rychlou sprchu a převlíkla se do pohodlných tepláků a trika. Z knihovny jsem si přinesla štos plných knih o magii, kterou ovládám. Čtvrtku už mám za sebou a to knihy o léčení. Jakožto napůl elf mi toto šlo rychle, a tak jsem se naučila kouzla rychle. Ale tyto knihy jsou nic oproti starým elfských svitků. Ach kéž bych si je aspoň jednou mohla přečíst...

Vzala jsem tedy knihu o aurách. K tomu jsem si vzala mp3 přehrávač a sedla si na postel. Ten dle svět je úžasný. Mají tu hudbu, kterou stačí dát do uší, a nic jiného neslyšíte. Obrázky, co vám běží v železné krabici. Kovové koně, co vás dopraví kamkoliv. Možná tento svět ztratil kouzla, ale získali něco jiného.  Usmála jsem se nad tím a začetla se do knihy. Kniha byla poutavá. Co se týče aur, není to žádná útočná magii spíše posilovací. Pokud dokážete vyvolat svoji auru naplno, že se zhmotní do oné podoby, tak vás to při boji může až dvakrát zesílit. Bohužel to má i své proti, a tak pokud je zasažena vaše aura, vy dvakrát zeslábnete. Můžete komunikovat s vaší a ostatními aurami a manipulovat. Pokud jste dostatečně silní můžete auru protivníka částečně zmanipulovat či ji očarovat, aby nositeli ubrala sílu. 

.................

Čas plynul a já byla ponořená od rána do večera v knížkách. Začala jsem přemýšlet nad tím, jestli se Iruka vrátil. Už to byly tři dny, co je pryč. Nedalo mi to a zašla jsem znova do jeho pokoje. Zaklepala jsem, ale stále se nikdo neozýval. Jen jsem nakoukla a ujistila se, že tam není. Šla jsem dolu připravit oběd. Uvařila jsem rýži, nasekala zeleninu a osmahla klobásky. Nechala jsem to tam klukům, aby si nandali. Já zabalila krabičku pro Iruku a vydala se do lesa. Venku byla pořád zima. Jaro přicházelo, ale nízké teploty byli furt. Kráčela jsem tichým lesem a přemýšlela. Malé obláčky mi stoupaly od úst a ztrácely se kdesi v korunách stromů.

Vzpomínka

Chodila jsem se tajně koukat na Iruku, jak cvičí. Byla jsem schovaná za křovím, aby si mě nevšiml. Jeho aura ohnivého draka se každým tréninkem víc a víc zhmotňovala do podoby skutečného draka. Byla jsem z jejich tréninku naprosto oslněna. Krčila jsem se a sledovala s otevřenými ústy, jak sebou Iruka nechává mlátit o zem či se kryje před ohněm. Chvílemi to vypadalo, jakoby chtěl draka přemoct, ale jen cvičil své instinkty. Křičel na ně různé kouzla a drak je plnil. Postupem času se Iruka naučil brilantně vyhýbat jeho ocasu a ohni. Začali být jako jeden. Možná tento styl učení byl chaotický, ale já viděla, jak se Iruka stává den o dne silnějším.

Užuž jsem byla kousek od jeho cvičiště. Radši jsem se přikrčila a šla dál. Neslyšela jsem nic. To je podezřelé. Zastavila jsem se před svým keříkem a vykoukla z něj. Nikdo tam nebyl. Nevěřícně jsem se narovnala a koukala na prázdnou mýtinu. Iruka tu..není..? Zklamaně jsem svěsila hlavu a vydala se zpět k domovu. Cestou jsem si začala dělat starosti, kde by mohl být. Nestalo se mu něco?

„Heej Shikoo!" Uslyšela jsem známý hlas.

„Ah Kenji! Ahoj."

„Ahoj, je tam Iruka?"

Smutně jsem zakroutila hlavou.

„Divný. Neviděl jsem ho už tři dny..." Zamyslel se Kenji a podrbal se na zátylku.

„Ani já ne..."

„Neboj Shiko, on se objeví. Určitě na nás kuje nějaký nový kouzla." Usmál se na mě Kenji.

Chvíli jsem váhavě koukla nahoru na blankytné nebe.

„Doufám, že máš pravdu." Řekla jsem veseleji a vydala se s ním domů.

Já vím já vím. Byla todoba, ale hold si asi na to teď budete muset zvyknout. Prostě není nálada astaví se přede mě zeď demotivace. Ale aspoň na tudle kapitolu jsem našla ždibecsvé motivace a napsala jsem ji tak snad se vám líbila 😊😊