Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 22. - štít

Několik týdnů uběhlo od jejich poslední lekce. Iruka se začal trénovat sám. Jak mu to ale jde?

Soustřeď se. Soustřeď se. Soustřeď se Iruka!

„Štít!"

Přede mnou se začal tvořit lehký stříbrný třpyt.

„Ano! Zvládl jsem klasický štít!"

Zrušil jsem kouzlo a šťastně padl do měkké trávy. Stébla byla vysoká a krásně zelená. Kolem foukal mírný vítr a hrál na tyto skvostná stébla.

Aki se na nás vybodl. Prý už to je na nás, jestli se budeme v umění vzduchu zlepšovat sami. Tyto dvě věci jsou základ. No splnil jsem jen jednu z nich. Čtení myšlenek neumím. Tak ani blokaci. Po měsíci urputného snažení jsem to vzdal a začal se soustředit na to ostatní. Můj život se teď točí jen okolo vaření, uklízení, trénování a studování v knihovně. Vypůjčil jsem si knihy o čtvrtém živlu a vypsal si pro mne důležitá kouzla, která by se mi mohla v životě hodit. Jestli budou takhle probíhat i ostatní výuky, což dost předpokládám, tak bych si měl postel přestěhovat do knihovny.

Ach. Povzdychl jsem si. Nemyslel jsem si, že to bude snadné, ale...nějak to není podle mých očekávání... Cítím se nějak sám.. Fuyu je uzavřený ve své démonské komoře, do které vlézt prostě nechcete. Haru je poslední dobou pryč. Dost si semnou povídal, ale poslední dobou je nějak zadumaný. Zajímalo by mě, co se mu děje, ale když se ho zeptám, odpoví jen:

,,V pohodě. Soustřeď se na trénink."

A Kenji. No buď taky někde trénuje, nebo je s Akim. Ti dva spolu tráví nějak moc času. Když se nad tím zamyslím....

Vzpomínka:

,,Kenji! Kenji!"

Vtrhl jsem opět do jeho pokoje. Byl tam Aki a měl ruku pod jeho trikem. Tvářili se docela překvapeně. Teda i já jsem z toho byl vedle...trochu...teda hodně..

„Copak si chtěl?"

„Jen.. Uum.. Nechceš jít zítra trénovat?"

„Jasně, že jo." Usmál se trochu nervózně.

Taky aby ne. Ten démon s každým okem jiným mě celou dobu propaloval očima. Nejspíš sem mu něco zkazil. Tak děsivý...

Počkat! To znamená, že...Aki a Kenji...jsou...spolu? Hahahahhahaha. To asi ne. Jsou to oba kluci. Ale na tom není nic špatného. Spousta kluků se k tomu dnes hlásí. Ale neee. Kenji a Aki jsou kamarádi, ale představa jich dvou jako manželů...

Představil jsem si je spolu jako klasický pár, co mezi sebou v jednom kuse cukruje a nazývají se přeslazenými přezdívkami.

"Hahhaahahaha. Asi se počurám... Hahahahaha."

„Čemu se tu směješ?" Promluvil na mě známý hlas.

Zvedl jsem se do sedu a podíval se na osobu, která stála přede mnou. Perfektně zakrýval slunce, ale do tváře sem mu neviděl. Ani nebylo potřeba. Už jen podle jeho ohnivě rudých vlasů a jeho zvláštnímu tónu v hlase, jsem věděl, že je to on.

„Natsu? Co tu děláš?"

„Poslední dobou trávíš čas sám a nám se vyhýbáš. Tak jsem tě přišel zkontrolovat." Usmál se na mě a sedl si ke mně.

„J-já tu jen cvičím."

„A jak ti to jde?"

„No teď jsem plně zvládl štít."

„Vážně?" Uchechtl se.

Najednou stál naproti mě. Byl tak dva metry. V očích mu tančili plamínky neposednosti. Co má k sakru za lubem? Jeho ruce vzplanuly. Do háje.

„Předveď se." Křikl na mě a jeho divoký plamen mířil na mě.

„Počkej!!" Zaječel jsem.

Instinktivně jsem natáhl ruce před sebe a zavřel oči. Jestli to nevyjde, umřu. Soustřeď se.

„Štít!"

Chvíli se nic neozývalo. Nebo spíš sem byl tak mimo, že jsem nic neslyšel. Až pak Natsuovo jásání mě donutilo otevřít oči. Jeho plameny se rozprskávaly do stran. Můj štít zabral! Takže dnes neumřu!

Když toho Natsu nechal, rozeběhl se ke mně a objal mě. No spíš mě povalil na zem.

„Natsu. Natsu dost škrtíš mě."

„Už se těším, až spolu budeme trénovat."

„Dobře, dobře. Teď mě pusť."

Uvolnil sevření, ale dál na mě zůstal sedět. Koukal jsem do jeho žlutých očí. Tančily v nich oranžové jiskřičky. Důkaz toho, že Natsu je vážně živel ohně. Je nespoutaný, drzí, přímočarý, roztržitý a spoustu dalších věcí, co lidi zrovna dvakrát nemusí, ale i přes to měl dobré srdce. Byl hodný jak na bratry tak na mě.

Vzal moji ruku a položil ji na svůj hrudník. Přesně k srdci. Jeho tep byl tak klidný. Srdce pravidelně a rytmicky bilo. Raz dva. Raz dva. Bylo to uklidňující.

„Takový oheň budeš mít v srdci i ty až tě budu učit."

„Uhm."

„Tak teď dej tu pracku pryč a pojď. Chci něco k jídlu." Vstal a odcházel.

I když je Natsu takový jaký je, nikdy bych si nedovedl představit, že by byl jiný. Nechce to přiznat, ale v jádru je hodný.