Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 53. - Popelka

Domov, sladký domov. I když to není naše vilka v lese na Zemi, ale tohle je taky skvělý. Vysoký dům s dvěma poschodími. Nahoře pokoje. Dole kůlnička, kuchyň s kulatým stolem s osmi židlemi a pak sklep. Malé, útulné. Prostě co víc si přát. Jen co jsem s potěšením odložil tašky s nákupem, mě nálada z pohodlí domova přešla.

,,Irukooooooo.. Já mám hlaaaad!!" Začal vřískat Natsu.

„Teď jsme přišli!! Tak si něco uvař sám!" Zaječel jsem na něj.

Ten hodil lhostejný výraz a založil si ruce na hrudník.

„Neumím vařit..." Zamumlal.

„Cooo?! To si děláš srandu? Co si jako celou dobu jedl, než jsem k vám nastoupil?"

„Vařil Aki."

„Zapomeň. Nevařím. Jdu spát. Uvař si sám." Zapojil se Akido konverzace.

„Baka." Prskl Natsu.

„Ty jsi idiot."

„Ne ty!"

„Co si o sobě myslíš zrzku?!" Zavrčel Aki.

„Nedovoluj si, bratříčku. Přeci jen.. jsem starší." A vyplázl jazyk jako malé dítě.

„Ty jeden..." Už se natahoval, že Natsuovi vrazí facku.

"Tak dost! Já něco uvařím." Rozkřikla se Shika.

Už mi z toho taky hrabalo. Naštěstí Fuyu nebyl u této konverzace, takže to nevedlo k větší pohromě.

„Ale pomůžeš mi Natsu. Třeba se něco přiučíš."

„Ano!"

Natsu popadl všechny tašky s nákupem najednou a zmizel upírskou rychlostí v kuchyni.

Tiše jsem poděkoval Shice za záchranu. Ano je to stále moje práce, ale necítím se stále stoprocentně v pořádku po tom boji. I Fuyu sám naordinoval odpočinek, a tak poslechnu doktora a šel jsem do svého pokoje. V koupelně jsem si napustil vanu a zatím si připravil smoking na bál. Byl to ten samý, který jsem měl na Ceremonii. Víc společenského oblečení zde nemám. Vana se mi napustila a já si vlezl do vroucí vody. V tu ránu se mi uvolnily snad všechny svaly v těle. Bylo to tak osvěžující. Miluju teplé koupele.  V sirotčinci jsme teplou vodu prakticky neměli. Vždy se rychle spotřebovala a já vždy chodil jako poslední se koupat. Jednou jsem šel první a kluci mě ve sprchách zmlátili. Není to veselá vzpomínka, a však nikdy v životě nezapomenu, když mě Momo vzala do veřejných onsenů. Bylo to  všechno dokonalé. Přišel jsem si jako císař.  Uvědomil jsem si opět, jaké štěstí mě to potkalo.  Ztratil jsem se ve svých myšlenkách.

Jak to, že jsem ho porazil? To je ve mně doopravdy taková moc? Vytáhnu ruce z vody a podívám se na ně. Pořád mi nedochází, čeho jsem schopný. Svou knihu draků jsem nechal doma na Zemi. Nečekal jsem, že tu budeme tak dlouho, a já za tu dobu objevím své další schopnosti. Ach... Co to ve mně vlastně do háje je?! Dračí moc a ke všemu čtyři draci? Proč to musím držet v tajnosti? Instinkt mi napovídá, že mi něco všichni tají. Proč se o mě tak bojí? Bezpečí? Ne, potřebuju to vědět... Jak se asi jinak mám ochraňovat? Grrrr.. Musím zpět domu pro svou knihu... Třísknu rukama o vodu. Tolik otázek a žádné odpovědi... Sklesle ponořím svou hlavu pod vodu a zůstanu tam.
••••••••••••••••••

Večer pro nás přijeli dva královské kočáry. Byly honosně zdobené zlatem a sezení bylo z hedvábí. Kočáry táhne čtyřspřeží havraně černých koní, který klidně stojí a čekají na povel. Na hlavách dokonce měli i malé žluté peří a jejich otěže byli stejně zdobeny jako kočár.