Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 46. - Tým snílků

Starosta k nám hned přiběhl a pěl na nás ódy. Bylo to od něj milé, ale my teď neměli času na zbyt.

„Prosím, zůstaňte na večeři. " Prosil starosta.

„Ale co Vaše dcera?" Zeptal jsem se.

„Neboj, Iruko. My ji najdeme, ale za chvíli je tma a v noci ji hledat nebudeme. Ke všemu je musíme vyslechnout. Takže nebojte pane, stále na Vaši dceru myslíme, ale teď dovolte, abychom přijmu-li vaši nabídku."

Fuyu galantně odpověděl. Jen jsem protočil oči a popošel si ke Kenjimu.

„Děkuju, že na mě tak myslíte. Dobře. Nechám tedy kuchařky připravit pravou gruzvitskou kuchyni. A teď ještě naposledy potlesk pro naše zachránce!" Poslední větu slavnostně zařval a vesnicí se roznesl obrovský potlesk.

Koukal jsem po všech těch milých lidech. V jejich očích už nebyl strach a zoufalství. Byla v nich radost, pokora a především naděje. Snad jsme jim mohli tímto vrátit krapet jejich důstojnosti a sebevědomí. Pokud je tohle cesta pravého čaroděje, už nikdy nic jiného nechci dělat.

Lidé se začali rozpouštět, když v tom ke mně přiběhl malý chlapeček a objal mě. Nevěděl jsem, co dělat, natož říct. Maličký mě však předběhl.

„Až vyrostu, chci se stát taky čarodějem, jako jsi ty."

„Hanatashi! Pojď ke mně."

Matka ho káravým tónem ode mě odtáhla.

„Promiňte, pane. Je vždy tak horlivý." A uklonila se mi.

„Ne. To je v pořádku." Paní se znova uklonila a se synem odcházela

"Počkejte!" Doběhl jsem je.

Klekl jsem si k černovláskovi a usmál se na něj.

„Věřím, že se jim staneš. Hlavně v sebe musíš věřit. Tu máš. Doufám, že až tě uvidím, tak se mi pochlubíš, jaký jsi skvělý mág."

Zašantročil jsem ve své tašce a vyndal svůj korálkový náramek pro štěstí. Je od Momo-san. Měl jsem ho kvůli tomu, aby se mi plnil sny. Jenže teď už svůj sen žiju, takže to nechám kolovat dál. I ona to dostala, aby ji někdo podpořil. To mi kdysi vyprávěla. Teď chápu proč a je to teď můj čas dovolit někomu plnit sny. Kluk si ho nasadil a zazubil se.

„Děkuju." 

„Není zač." Rozcuchal jsem mu vlasy.

Vstal jsem a na matku se usmál. Ta mi úsměv opětovala a rozloučili jsme se. Tudle dojemnou chvíli z hlavy teď nikdy nedostanu a doufám, že i on ne. Je teď totiž jeden z členů týmu snílků.

•••••••••••••••••••

Seděl jsem pod umělým světleme svíček. Všude tma a jediné, co bylo slyšet, bylo funění těch krav. Nabídl jsem se, že půjdu k výslechu společně s Akim. Myslím, že je logické, že šel on, i když Fuyu by to taky dokázal, ale přeci jen nemá tak účinné schopnosti jako Aki. Totiž nejen že je upír, ale je i velice zručný v ovládání a manipulaci myšlenek. Myslím, že i já oproti těm kopytníkům, mám lepší výdrž si uchovat myšlenky.

Aki se přidušeně uchechtával.

„O tom bych dost pochyboval, Iruko. Jediné myšlenky jsou zatím tvoje. Tihle ti kopytníci, jak si je nazval, mají naschvál zablokované myšlenky. Zdá se, že někdo naschvál zablokoval jejich mysl."

„Ts. K sakru." Zasyčel jsem.

Aki se jen usmál a letmo se na mě podíval přes rameno a zase se otočil k těm zrůdám. Zvedl jsem se od té kostrbaté židle a přešel k němu. Minotauři začali trochu hrabat kopyty. Byli dost nesví.

„Zvládneš to?" Optal jsem se ho trochu rozpačitě.

„Samozřejmě. Jen musím najít toho nejslabšího. Všichni nemůžou mít tak odolnou bariéru. Někdo z nich musí být slabší. Každý má slabinu. Třeba ty a tvé myšlenky. Kdyby chtěli, přečtou je i oni. "

Zase nasadil svůj vychytralý úsměv.

„A viděli by i to, jak si málem zakousl Kenjiho?" Kousavě jsem odpověděl.

Aki se zarazil a na chvíli zavzpomínal. Na jeho obličeji byl vidět radost i strach, které se v sobě mísili. Nevím, co se stalo tu noc. Moc jsme o tom nemluvili, ale asi to bylo stejně divoké jako já s Fuyem. Teda... No... Víte, jak to myslím.

„Mám ho." Řekl chladně Aki a zacukal hlavou.

Byl to jeden ze zadní řady. Už od pohledu vypadal slabě. Jeho tělo nebylo tolik vypracované jako jeho druhů. Měl na sobě spoustu jizev, kterého museli hodně oslabovat. Pro nás je to výhoda. Aki zavřel své oči, aby se mohl plně koncentrovat. Taky nejspíš byl silný, ale ne tak, aby Aki nezjistil, co potřebujeme. Kluk vedle mě ještě chvíli pocukával koutky úst a zrychleně mrkal, když v tom ustal a jeho rty nabrali děsivý úsměv. Za chvíli začal povídat:

„Poušť. Oranžové skály. Tam je jejich základna. Není to tady... Je to Sichi... Ne Nichi...Nichisankoku... Planeta Nichisankoku. Přetváří je tam. Jsou tam nahnání a pak s nima dělají zvláštní pokusy. "

„Kdo to dělá Aki?" Zeptám se ho horlivě.

Pravda je na dosah. Teď nás nesmí opustit štěstí. Prosím, ať to vyjde. Aki ještě chvíli bojoval s myšlenkami minotaura.

„Nějaký kouzelník. Ne. Druid. Ano je to druid. Je v kápi, nevidím jeho obličej. Dává všem rozkazy. Slyším jeho hlas, ale nevím, kdo to je... Počkat... Někdo z velitelů běží... Křičí jeho jméno... Je to Aza... Aza... Azazel. Ano Azazel. Tak se jmenuje."

Takže druid Azazel. Zdá se, že musíme na Nichisankoku.

„Výborně Aki. Jdem to říct ostatním. Potřebuju si nutně promluvit s panem Azazelem." Řekl jsem až ďábelsky a k tomu se i tak přihlouple usmál.

Naše mise nekončí.