Země Vzdálená (DOKONČENO)

Kapitola 64. - Ismira

„Ismira?"

„Ano. Ismira je malý svět. Je dosti odkloněná od ostatních světů. Skvělá příležitost se tu ukrývat." Zašeptal mi Aki.

Naše výprava neváhala ani minutu a vydali jsme se hned tam. Ledový vítr ovál moji tvář. Zde bylo tak pusto. Už jen co jsem vkročil do této podivného světa je mi divně. Stejné pocity jsem prožíval, když jsme hledali Azazela. Můj šestý smysl mě varuje, že je tu něco špatně. No kéž bych někdy víc poslouchal své smysly a odešel. Neměl jsem ani ponětí, co nás tady čeká...

V pusté a liduprázdném světě jsme bloudili už tři hodiny. Žádný náznak po armádě, členu Devítky či nějaké vesnice.

„Neodpočineme si?" Skuhrala Shika a poposunula si svůj obří batoh na zádech.

„Dobře. Já a Natsu se půjdeme porozhlídnout." Pokývl hlavou Fuyu na Natsu a ten mu kývnutí oplatil, že rozumí.

Shodili jsme své batohy a vytvořili si opět malou báni a v ní udělali své útočiště. Shika se vrhla na oheň. Živel oheň se stal její doménou. Uměla ho ovládat líp jak já a Kenji.

„Páni Shiko! Koukám, že oheň je tvůj živel co?" Usmál se na ni Haru.

Shika zvedla hlavu od ohně a stáhla svoje ruce k tělu.

„Asi ano. A to není všechno, co jsem trénovala." Dodala a sedla si na pahorek hroudy.

Zavřela oči a jakoby snad meditovala, začla opakovat jaká si slova.

„Ei nuan nandu farëi. Ei nuan nandu farëi." Šeptala si pro sebe.

Najednou se u Akiho nohy začala rýsovat jakási silueta. Všichni jsme lapali po dechu. Vedle Akiho se najednou zhmotnila zrzavá liška. Měla černé packy a ocásek a oči stejné jako má Aki. Aki se nevěřícně podíval na lišku a liška na něj.

,,Aki. Tohle je tvá duše." Prostě oznámila Shika.

Aki znova zalapal po dechu a vykulil své oči. Málo kdy je vidět, že je Aki vykolejený. Vždy je vyrovnaný a tichý a má na vše odpověď. Aki opatrně natáhl ruku a dotkl se hebounké srsti své lišky.

„Foxie. Budu ti řikat Foxie." Zašeptal Aki a víc ponořil ruku do její zrzavé srsti.

„Bohužel nedokážu ještě zhmotnit všechny naráz a ani je dlouho nechat v našem světě. Ostatně si myslím, že jsem tak udělala pokrok." Usmála se. Foxie najednou začala mizet, až se dočista rozplynula. Aki krapet posmutněl, ale Kenji ho pohladil po zádech. To ho uklidnilo.

„Jak dlouho pak můžou zůstat v našem světě?" Zeptal jsem se zvědavě.

„Noo podle knížek a toho, co jsem slyšela, tak mágové, co tudle magii ovládají plnohodnotně, dokážou svoji auru či jiného mága přivést na svět tak, aby tu s ní zůstala na věky, ale to jen skutečně silní mágové. Je to složitější, než to co přivoláváš ty či Kenji To jsou pouze ztělesnění Vaší moci. To co dokážu vidět já, jsou duše, které tvoří velkou podstatu životní esence."

„Chápu." Odpověděl jsem a zadíval se do jiskřícího se ohně.

•••••••••••••

Kluci nic neobjevili, a tak jsme další hodinu cestovali bez cílně. Víte co je na tady tich misích nejhorší? To bloudění. Chodíte úplně zbytečně a nevíte kam. Proč nikdy nemůžou říct, kde se ukrývají. Bylo by to snáší. Prostě bychom přišli a rozdrtili je a zase odešli. Ale ne radši tu budeme bloudit v kruzích v nějaké zamrzlé pustině. Z mých skeptických myšlenek mě, ale probudil náraz. A to do Fuyuových zad. Ten se jen na mě smrtelně ohlídl a já na místě umřel. Rychle jsem vykoukl a koukal na pustou zasněženou krajinu před námi.

„Co se děje?" Zeptal jsem se, přičemž mi byla zacpaná pusa. Ostatní bratři se napnuli a taky se zaposlouchali. Snažil jsem se vymanit jeho ruku z mé pusy, ale bez úspěchu.

„Je to past." Řekl Natsu.

V tu ránu jsem se uklidnil. Co? Jaká past? Nerozumím tomu.

„Pozor!" Křikne Haru a složí mě a Fuyua k zemi.

Absolutně jsem teď nechápal, o co jde. Rychle zvednu hlavu a vidím, jak pár metrů zamnou je zabodnutý meč. Kouknu se před sebe a uvidím tam muže s rudými oči jako krev. Jeho kůže je velmi bledá a nemusím být genius, abych nevěděl, že je upír.

„Ale ale... Naši milý a slavný bratři Naruno..." Řekl a odplivnul si na zem.

„Fuj...jste jen ostuda upírů. Vy kříženci." Zavrčel. Cítil jsem, jak se Haru ze mě zvedá a Fuyu se taky rychlostí blesku postavil. Všichni bratři vyšli do popředí. Stáli zpřímení a ruce drželi v pěsti. Tohle nebyla slova, která rádi slyšeli.

„To říká ten pravý... Atosi." Oslovil ho Fuyu.

Cože oni se znají?! 

„Tak pojď Fuyu." Atos se ďábelsky usmál a ukázal nám své tesáky.

"Konečně si to můžeme vyříkat. Jen ty a já." Zavrcěl Fuyu.

„Tak moment. Moment. Myslíš, že jsem tu sám? Seznam se s mými stoupenci."

Kolem nás se vyvalilo tak 200 upírů.

„Konečně zábava." Řekl Fuyu a rozeběhl se proti němu.

Ahoj, tak jak se vám líbila tadle kapitola? A jak myslíte, že dopadne ta další? A co říkáte na nové záporáky? Jen pište pište 😊😊 btw mám novel yaoi --> Nevinnost tak se můžete kouknout 😊