Země Vzdálená (DOKONČENO)

kapitola 10.- vzpomínky

Boj skončil a já se mlčky přemístil do vnitřku budovy. Smutek mě dohnal dřív, než jsem si to mohl celé srovnat v hlavě, co se stalo. Byl jsem se kouknout na pokoj Momo-chan. Proč jsem se k ní zprvu choval tak hnusně? Ach tak moc toho lituju. Naše zbytečné hádky, kvůli ničemu. Tolik zlosti jsem v sobě měl. Tak malicherné a zbytečné se všechno zdá. Chtěl jsem to tu všechno nechat podpálit a společně s tím. Hruď byla tak nesnesitelně těžká. Myslel jsem, že v ní zrovna nesu tikající bombu, co bouchne, když se pokusím nadechnout.

Odešel jsem k naší výstavní zdi. Po generace se fotíme a přidáváme je sem na zeď, abychom nezapomněli. Zastavil jsem se u mojí fotky. Stranil jsem se dětí. Jak na té fotce tak i normálně. Ale jedna věc na té fotce byla pro mě snad cennější než všechno. Jedna osoba po mém boku. Jediná osoba, co se o mě zajímala i přes můj nezájem. Jediná osoba, co tu pro mě kdy byla. Momo-san.

„Co to je?"

„Fotky. Taková tradice."

„Aha a kde jsi ty?"

„Tady."

Stoupl si za mě a koukal mi přes rameno, kam ukazuju.

„Eh. Koukám, že si pořád stejný prcek." Zašeptal mi do ucha.

Rychle jsem se otočil a hned po něm vystartoval

„Tak hele, jestli jsi přišel jen kvůli tomu to, tak zas můžeš vypadnout!" A snažil jsem se praštit tu jeho lhostejnou tvář.

Fuyu moji ruku zachytil, hned co jsem s ní mrštil. Chvíli na mě koukal svým typickým chladným výrazem. Pak se jen pousmál a řekl: „Momo-sama musela být skvělá žena." Nijak nekomentoval.

Skvělá? Byla božská! Smutek obmotal ruce kolem mého srdce a pevně ho stiskl. Propukl jsem v nezadržitelný pláč. Fuyu si mě k sobě přitáhl a pevně stiskl. Tikající bomba praskla a nedala se zastavit. Byla to snad ještě větší bolest, než před pár minutami. Všechno se to dralo na povrch v obří lavině breku. Kdyby mě nedržel, už bych se skácel na zem.

Když jsem se uklidnil, trochu jsem se od něj odtáhl.

„Vždy tě budu chránit. Nedovolím, aby se ti něco stalo. Nejen já ale my všichni." Řekl velmi zřetelně až hrdě nahlas. Pak mě pustil a odešel.

Nikdy bych si nepomyslel, že něco takového uslyším. Od něj. Jeho bratři mají takový štěstí, že mají tak silného staršího bratra jako je Fuyu.

Ahoj ve spolek :) zaprvé: pardon, že vyšla tak krátká a v celku nezáživná kapča, ale nechtěla jsemto nechat tak, že by Iruka smrti nelitoval. To ne. Proto tato kapitola. Zadruhé: vyšla tak pozdě, páč, ne že bych neměla čas to ne, (už jsou to ohranévýmluvy :D) ale protože jsem se strašně začetla do mangy a vůbec jsem nemělanáladu psát. Tak doufám, že si čas zas najdu a posunem se trochu dál ne ? :D